Káznice Cejl
Nahlížím špehýrkou
do ptačí klícky,
kde starali se o Jany Zahradníčky.
Ty cimry mají svého genia loci,
když pryčna vrzne
o půlnoci.
Však po návštěvě, bylo mi až ouzko,
šedivá, červená, bílá
Kartouzko.
#1106
Zlaté husy
nad zlatými poli
se snopky zlata v zobácích.
Ozývá se občasné zakejhání
a ozvěna zlatého léta
zpoza hráze Rožmberka.
#1105
Milenci
Zdálo se mi,
že naše obrysy
černé jsou jako kdysi.
Když jemně nasedly na sebe.
Poprvé,
když věřily,
že vícekrát snad
se to už nestane.
#1104
V dálce,
po hladině,
rychlými pohyby pádel.
Ve výšce,
v mracích,
dvěma údery křídel.
Nad tím
v železných čepech
slunce vyvažující okamžitou nerovnováhu světa.
#1103
Jsem si jist
jak výpustí vtahován je list,
že vtáhneš si i mne,
Pane.
#1102
Bydlíval jsem v domě
s okýnkem do dvora.
Když zavřel jsem oči,
říkal jsem – hle Ráje obora.
Tehdy slyšel jsem
kočky, drozdy, snad i sýce,
sedět pospolu. U jedné popelnice.
#1101
Přicházíš za tmy.
Beze slova útěchy.
Dupeš po mé zemi
jako zubři z Delty.
Jako hordy z Údolí
bereš si
co ti nepatří.
Moji louku spásáš
a rozséváš po ní cizí býlí.
Ještě za tmy odcházíš.
Slova útěchy nemaje.
#1100
Co budeš dělat,
až tvá kůže zešedne a bude vrásčitá jako kůže krokodýla?
Začneš plakat
nebo se budeš smát
nebo budeš říkat
konečně jsi má Smrti blízko?
Řekneš,
obejmi mne silně
a mé kůže, která je šedá a vrásčitá jako kůže krokodýla, si nevšímej?
Řekneš,
obejmi mne,
budeme se o sebe třít.
Třít kůže šedivé a vrásčité jako kůže krokodýlů
a divoce se milovat
až do smrti?
Řekneš,
měl jsem rád stovky jiných,
ale tebe miluji nejvíce?
Vždyť ty mi sedíš za očními víčky celý život.
Ty jsi mou šedí a kůží krokodýlí.
Tebe znám nejlépe. Jsi má družka od početí.
#1099
Viděl jsem, když Moře vzlyká.
To hladina zešedne.
A proutky tříště
začnou splétat hnízda
pro sivé ptáky z křemene.
Pak ptáci z hnízda vzlétnou
a Země se křídly otřese
svobodná tou jejich tíhou
zpívá
na černé klávese.
#1098
V šest v parku
Srdce zvonu Panny Marie
bije v bé.
Slunce se brzy rozbije
o rybníků okraje.