Říkám, že se nic neděje…
… tvrdit to, je naše povinnost.
Tvrdit to před těmi,
kteří si dnes hrají na písku.
Před těmi,
kteří zrovna sají mléko z prsů.
Je naše povinnost,
tvářit se, že se nic neděje.
Vytvářet falešné pocity bezpečí,
když se loď naklání.
Když z mraků už, už padá krvavý déšť.
Nic se neděje.
Muset to tvrdit do posledního dechu.
S nasazeným úsměvem ve zuhelnatělé tváři.
kolik ještě
té nevyřčené tíhy
neviditelných balvanů
nutných ke stavbě věže
a zamyslíš se
kolik vlastně tíhy
aby se všechno vešlo
na jedny holé plece
kamenná věž přízraků
dotýkajících se
mého soukromého nebe
je půlnoc
most přes řeku
opuštěná náplavka
ve vodě odraz Měsíce
kdosi volá o pomoc
snad babka v šátku táhnoucí starý kufr
snad ožrala hledající svou láhev
snad nějaký místní tonoucí
Fruen fra havet /stjerne/
pomalu scházíš k vodě
po těch černých kamenech
kladli jsme je tam spolu
Měsíc se zrcadlí v mlze
vlnky zlehka hladí písek
vstupuješ do ní po kolena
pták zemře
laň zemře
vlk zemře
jen my lidé
bránící se zuby nehty
nechápeme smysl ani míru toho dění
když jsme stoupali
stoupali jsme do mlhy
když jsme klesali
klesali jsme do slunce
cesta se pomalu vlnící
od řeky vpravo
na jejím konci
záře nikým neohraničená
Kosťantynivka (a další)
věřit ve věčnost domova
už nenaříká
věci ztrácí podobu
běžící lidé
nepodobají se
vlajky neznámých
prázdná okna
ztrácení významu
toulavý pes
dítě bez mléka
cizí tváře
dis hlídkujících dronů
křik
zbytky divizí
vůle
koho a k čemu
oči oči
strach
další rozkazy
všechny pohledy z okna
pohledy zpět
nejsi v nich o nic skutečnější než tehdy
když jsi byla
když jsme
když jsme byli
Jsem opět tam
Který z mých kroků způsobil
že jsem znovu na kopcích Bílých Karpat
Mlha přikrývá bukový les
a moje srdce se raduje
zpívá
sprašové půdy
těma tvýma modrýma očima
dívám se zpátky
hledám ten okamžik
kdy řeklo se že
že smrt zkrátka není
radovali jsme se
obelháni proroky
teď hledám místo
zoufale ho hledám
kde začíná se
s omýváním mrtvých