Štítek Vzdušné zámky

Ozvěna Jen si křič.Křič si,křič. Uslyší tě              jen tvá ústa. Zopakují vše. Pomažou hlínou pravdy.

Dešťové kapkystékají z jednoho rohu okna k druhému.Je možné, že si toho nikdo nevšimnul?Nakláníme se. Má loď, kotvící na palouku uprostřed lesa, nese jméno Titanik.

Je brzo ráno.Po nebeské klenbě plují velryby a platýzi.Tak jako vždycky. Mají narůžovělou barvu.|Tak jako vždycky. Taková růžováse jinde nevidí…

Na stříbrných háčcích,hned pod stropem,je zavěšena stříbrná vzducholoď. Pomalu usínám.Když stříbrný stín se mihne kolem.

Na převrácený kočárek v průjezdě,dopadlo odpolední světlo.Teď to vidím. Není zde průjezda není zde město.Na suť kolem,dopadá tichý déšť,který se nepokoušípřehlušit oblaka,ve kterých se skrývá tolik oceli. Tedy ještě jednou.V kaluži bláta,tam kde býval průjezd,leží kočárek a kdesi v dálce…

V cípu mlhyzvoní mlžný zvon.Konec se zdá blízko.Běloba vodních par mate směr.Stojím v konci počátku,zvon vyjadřuje naději.

Na tomto místě,co není místem, ale časem,viděl jsem rozkvétat jívy u řeky.Taky vodu u splavuviděl jsem téct.Byla nasládláa dívala se vzhůru.

Naznačoval jsem jim, že nemohu mluvita ukazoval směrem k ohni.Nechápali a mysleli, že jsem blázen.Ukazoval jsem tedy na duté kmeny,na bílé oblázky jenž zvonily,na studnu plnou křišťálové vodya oni se smáli. Nakonec si nasadili na hlavy přílby s volskými rohy,…

Chlapec Na břehu Dněprujsem potkal neobyčejně malého chlapce. Chvíli zíval,chvíli se smál. Ptal jsem se ho,zdali je Rus. Odpověděl mi neznámým jazykem.Pak vzal housle, které měl s seboua začal hrát.

Setkání u studny Je šero, jako by bylo od včera.Dívám se tvým směrem.Žena v závoji bílém, jako její vlasy, jde ke mně.Nad hlavou, opona husí, míří k západu.Kromě houkání posledního vlakuje ticho a já rozevírám deštník.