Štítek Vzdušné zámky

Vyhlížím,jestli i dnesse slunce vynoří,zpoza pobořené zdi,za komínem cihelny,za košatou lípou. Zatím poštovní láhevpřiplouvá po potoce.Když rozbalím lístek,do ní vložený, čtu – Stůj.

Budeme hrát na přetahovanouna posouvání skleničekkdo napláče dřívpět hořkých slzí.Vypije do dnamuší mihotání.Kdo dřív svým slovem zabije.

Z nedostatku jiné činnostitotiž počítám dny pozpátku. Dnes je Rybí stesk.Zítra Dvanácterák.A včera Srdcový král.

Jedna bota otočena k východudruhá bota otočena k západu.Já mezi nimiv čepici s rolničkamisledujisrážku kometárních jaderv souhvězdí Proxyma Centauri.

Moje klíče od tebe,leží v Modrém pokoji.V tom tvéms výhledy na Moře. Ráno vlny, klidným pohybem k východuroztrhnou sdílené Ticho na dvě stejné části.

Do okamžiku,než se pohne havran na blízké jabloni,se můžeme jen domnívat,jestli je živý nebo ne. Už notnou chvíli tě pozoruji a stále si nejsem jistý, jestli tě mám taky popíchnout špendlíkem.

Mohl bych vyprávět o dnešním ránu, ale záměrně se vyhnu všemu,co by mohlo jeho krásu byť jen naznačit. Vracím se domů z ranní procházkya kopu do plechovky od piva.

Ilveilijä Je zima.A cesta je dlouhá. V pozdním městě potkávám chodce,kteří, kdo ví proč, mi mávají. Nemám klaunský nos.Snad je to tím třírohým kloboukem a bambulemi na střevících. Volají mým směrem a mávají.Klaun, jde klaun! Vylejte na něj škopek pomejí.

Pokaždé, když říkám „dnes“,myslím včera. Včera sníh přikryl zamrzlé jezeroa jiskřivě bílé květy aroniízmizely beze stop.