Štítek Vzdušné zámky

Říkal jsem,rozevři se harfkoa zahraj v mém ladění.Ticho mi šlo s ozvěnoua nakonec jediné Cis.

Ještě pořád neutonulo všechno. Ještě pořád se pod hladinou objevují bublinky vzduchu.Pořád bije srdce i ústa se otvírají. Nohy jdou a ruce pracují. Řeknu srdci – přestaň tlouct. Ústa, vy ztichněte. Nohy, zastavte se a vy ruce, složte se do…

Z vlčích máků korunky,padadym padadum,vpletu tobě do třásnění. Padadum,než dojdeš domů, opadnou jako tvoje vlastnídadadum papadum.

Máš šatky, šatičkyskorovyšívané.Jako loni,jako když jsme se potkali. Kdo ví,kdo to ještě ví.Ten ať poskočí.Na kameni se žilkou zlatou.

Chtěl jsem si s tebou jen povídata ty mě vyháníš.Proč mě vyháníš?Já nejsem malomocnej.Jen povídat.A, že máš moc prácea že nevíš prý o čem.A vůbec.Jen povídat.Pořád tak divně mlčíš.

Když začalo pršet,šel jsem zrovna po poli.Bláto se začalo lepit na nohy,studený déšt si hledal cestu k srdci.Vlekl jsem se od jihu k západu.Má vina byla veliká. A to pole, bylo pole Hrnčířovo.

Ta hořkost v ústech.Pokaždé, když se otočím tvým směrem.Znovu se objeví. To ticho v uších.Pokaždé, když se otočím tvým směrem.Znovu se objeví. Ta chladná kůže.Pokaždé, když se otočím tvým směrem.Znovu se objeví.

Nad městem tygr,modrý jak večer.Uložil se od kraje ke kraji.Jen ocas občas se hne.

Kdesi jsem zaslechnul slovo – sakari.Možná se tak oslovovali jezdci na černých koních, kteří k nám v noci přijeli. Možná ho řekl starý hrnčíř.Každopádně mě v noci budí.