Štítek Monology

Není snad proplouta nezčeřit hladinuněco jako osvícení?

sám si tvořím svůj světnevyznám se v něm mám chtít po jinýchaby mě v něm vedli

už letíuž se snášíníž a níždo vlasůsedajícupují látku na kalhotáchtrhají kůžidrápky zaťaté do masa múzyty mrchyuž zase hnízdí

bolest přichází a odcházíjako vlny umírající v písku pláže u mých nohoupokusit se vydechnoutzadržet dechzabít je všechnyjediným úderem malíkové hrany

teprve když se onu myšlenkupokusím uvěznit do slov vidímjak těžký žalář jsempro tak drobného ptáčka utvořil

jako bych tu nebylsedím v křeslekouř dýmkynaznačuje jistou úzkost přicházíš do pokojeotevíráš oknaslunce vstupuje kouř mizíproud vzduchu mě odnáší

za pár dnísnad minut si nevzpomenenatahuje rucejsem jeho záchranaz dětské postýlkypohled velkých očí huum-ee, má vůni mého kmene

srdce se rozbušía báseňto jest ozvěnavzlétnejak ptáček s modrými křídly

jako když hodíš kámen do řekyjako když někdo odejdečekáš ažzmizí kruhy na hladiněa ty nemizí nemizí nemizí

Věděl jsem,že to nejsem já,i když jsem se procházelv několika zrcadlech současně. Pod ostrým operačním světlem,s pinzetou a skalpelem v ruce,ten osten bylzkrátka jinde.