Štítek Monology

všichni dělajíjako že nicže se nic nedějejako že spíčekají:hrají hrukdo první promluvíkdo se otočíkdo že je vinenže já nejsem já

blanokřídlívodovkami přichyceni na čtvrtku kartonustále půvabníi sto let po smrti

bez vnějšího přičiněníse to tak prostě dějechladem a tmou prorůstajícíšedobílá mycéliaa vedle toho mys řeznickým nožem v napřažené rucerozrážející pootevřené dveře tam tím směrem

vezmi mě za ruku vezmi mě za ruku tak nebraň se co ti to pro jednou udělá

když se nakonec zhasnou svíčkya vyvane vůně kadidlavrátí se jako malarická horečka zpět vlna únavyopatrně dobarvená prchavou nadějíže všechno to houpání v bocíchjarmareční vyvolávánía tlučení do obřadních bubínkůnebylo nakonec zbytečné

na lesní světliněza polednevšude zářivé sluncenic neudávárytmus kroků směr kterým se vydattón dalšího úderu srdce

říká sestokrát nic umořilo… … ale co kdyžstokrát něco… stokrát ničím zasaženstokrát zasažen slovem žárem bez viditelné váhy…… s váhou co když…… co pak ve kterém místě napjatá nit prasknekde se Nebe rozestoupí

mraky nade mnouať tam nebo tamtáhnou k horáma změnit se dájen směr chůze

Ještě, že nevíte,co vím já.Chtělo by se vám plakat.Takhle se smějete.Vaše thymolínové úsměvyrozjasňují můj den.

čtu ve stopách divokých králíkůco bude zítratu za keřemmihne se liška