Štítek Monology

rozvzpomínat seněkde v rohuohleduplněneslyšně lkátlomit rukama nad tímco jsem sám před sebou zapomněl

aimaa/kissaa otisk prstu –vzduch se ještě chvějejak si zapamatovávápapilární čáry na ústech

teď tomu rozumímtomu říkáníkteré sis nechávala pro sebe teď tomu rozumímtomu před tími po tom

možná že to slovo znášmožná jsi ho jen vyslovilatvoje tajemstvítvůj dech

přivřeš oči tak,že všechno,i letošní léto,je jedna úzká dlouhá čáradlouhý sled vzpomínek

jen černý vyleštěný kámena vybledlé snynaráží do sebejako do vlnolamuvítr je žene k soběodletující úlomky se podobají vranám

otecprázdno se prostěještě trochu zvýrazníkdyž s cizími lidmistojím v patách jeho postele

všichni dělajíjako že nicže se nic nedějejako že spíčekají:hrají hrukdo první promluvíkdo se otočíkdo že je vinenže já nejsem já

blanokřídlívodovkami přichyceni na čtvrtku kartonustále půvabníi sto let po smrti

bez vnějšího přičiněníse to tak prostě dějechladem a tmou prorůstajícíšedobílá mycéliaa vedle toho mys řeznickým nožem v napřažené rucerozrážející pootevřené dveře tam tím směrem