Štítek Monology

vezmi mě za ruku vezmi mě za ruku tak nebraň se co ti to pro jednou udělá

když se nakonec zhasnou svíčkya vyvane vůně kadidlavrátí se jako malarická horečka zpět vlna únavyopatrně dobarvená prchavou nadějíže všechno to houpání v bocíchjarmareční vyvolávánía tlučení do obřadních bubínkůnebylo nakonec zbytečné

na lesní světliněza polednevšude zářivé sluncenic neudávárytmus kroků směr kterým se vydattón dalšího úderu srdce

říká sestokrát nic umořilo… … ale co kdyžstokrát něco… stokrát ničím zasaženstokrát zasažen slovem žárem bez viditelné váhy…… s váhou co když…… co pak ve kterém místě napjatá nit prasknekde se Nebe rozestoupí

mraky nade mnouať tam nebo tamtáhnou k horáma změnit se dájen směr chůze

Ještě, že nevíte,co vím já.Chtělo by se vám plakat.Takhle se smějete.Vaše thymolínové úsměvyrozjasňují můj den.

čtu ve stopách divokých králíkůco bude zítratu za keřemmihne se liška

tlouklo se na dveřetlouklo se na oknakdo otevřel,byl sežránkosti mu byly zlámányz kůže vysvlečena proč? protože se to tak dělávalo kdysidělá i dnesještě se chvěje nůž zabodený do stoluještě se ženy smějí. ha ha ha

na poslední chvíli se otočíšale tam už není nicprázdný časneznající žádné ze svých jmen

hnízdov mém měkkém těleustlal sisna jednu nocmálo nebo moc víc jsem chtěla ne ne-o-me-ze-ně však tě mnohem víc