Tvé stopy jsou i na kameni.
Obraz Tvůj – lesk je na prameni.
Jak bez vody vážka umírám touhou.
Vteřina každá, smrtí jen dlouhou.
Přijď zase. Svými obejmu tě vlasy.
Buď zrcadlem ze stříbra. Zlodějem krásy.
Z křišťálu budeš mým pohárem.
Já jiskra rubínu zrozená nad ránem.
Budu tvou družkou po všechny časy.
Ty přítelem mým až zbělí mi vlasy.
Tu studnu jsem si zamiloval
i chladnou vodu v ní.
Ve svých dlaních schovávala
květy jabloní.
Pak začala praskat pšenice
tak, jak ledy praskají,
a červenky a zvonky
zvala k sobě potají.
Dnes však jenom vítr
pláče v roubení.
A na větvích oběšenci –
děti jabloní.
Zavřel jsem dveře
a chtěl jsem být sám.
Zas kdosi klepe.
Prý, že Kristus Pán.
Když lístky lnu večer opadaly,
odkud se ráno zas jiný vzaly?
To vlasama svýma nebeský panenky
modrý kousky z oblohy pometaly.
Ano, můj Milý
na Tebe hledím.
Skrz ruky polibkem
přes propast letím.
V tobě jsem Drahý.
Tebe jsem ozvěnou.
Ty jsi mým obrazem
já tvojí předlohou.
Ještě ráno byla
louka plná máků.
A večer rudé lístky
po strništi vítr vláčí.
Je teprv ráno.
A já tolik toužím.
Kéž bych nikdy neucítil
vůni tvého vlasu.
Dnes konečně,
kukačku z lesa slyším.
Už vím, že padesát zim
je příliš málo společného času.
Santa Maria,
Niña,
Klára
Bujné poprsí
Die Galionsfigur
Trhá vlny
Dnes zakotví všechny
V silných náručích
Opilých námořníků
Jen pár délek zbývá
Mrtvé moře
Je na dohled
Do mlčení vchází
neboť jej nikdo nezná.
Noří se do šeolu
a zapomenuto je jeho jméno.
Jen ještě jediné slovo
je mu dovoleno říci.
A hluboko nad ním
svítí malá hvězda.
Snad ještě jednou
do třetice.
Dnes večer
znovu zaprší.
Potom jistě
vědět budem.
Že Pánbůh
naše prosby vyslyší.