Když jsem vyrážel s naším novým psem na ranní procházku, potkal jsem první jinovatku. Pod nohama mi poskakovaly modro-růžové jiskřičky zabarvené oblohou a vycházejícím sluncem a od pusy se trhaly chundelaté chomáče sražené páry.

Bylo zima, ale vlastně docela příjemně. Jen tak akorát na probuzení se do nového dne. Čekala mě nejmíň půlhodinová procházka s nekonečným prostorem pro toulající se myšlenky..

V tramvaji jsem nedávno potkal dva muže. Biology – mistra a učedníka. Řešili, zda je možno oznámit nový živočišný druh jen na základě zkoumání DNA zbytku zobáku uhynulého jedince či nikoliv. Pro biology zásadní otázka.

Učedník po chvíli argumentace změnil téma. "Byl jsem u rybníka a pod vrbou viděl.." a jmenoval latinský název zřejmě velevzácného brouka. Mistr chvilku přemýšlel a pak odpověděl. "Máš ho na špendlíku? Ne? Zapomeň na to, že jsi ho kdy viděl."

Paddy šlapal vedle mé nohy a já byl rád, že jiskřící jinovatka není jen krystalická námraza vzniklá desublimací H2O za teplot nižších než -8C a že nepůsobí nějaké výrazné národohospodářské hmotné škody. Jak jsem se dočetl na Wikipedii.

Jako pojítko s předchozím Damiánůvým blogem znovu uveřejňuji příběh Zorana. Příběh je zbytkem toho, co mi zůstalo ze špatně zálohované databáze původního webu.

Zoran Dragunič je velkej chlap. Když vezmete toho největšího, kterýho znáte a vynásobíte dvěma, tak to je Zoran.

Přišel sem do Švédska z Černý Hory nebo možná ze Srbska. Neměl jsem nikdy potřebu se ho na to ptát, ale prý se tady objevil kvůli práci.

Jel jsem se Zoranem na stavbu. Bydlíme společně na ubytovně a máme práci na jednom z těch nových nákupních center, co se staví na okraji Linköpingu. Já dělám na jeřábu a Zoran je vazač.

Tak. Jeli jsme z konečné autobusu číslo 3. Zastávku od konečné nastoupil Starej Halsten. Halsten je taková místní figurka, kterou najdeš v každý větší vesnici. A Starej, no starej a vychrtlej je fakt dost. Vychrtlej jak lidi bejvají, když je jejich stáří pomalu okusuje na kost.

Zoran vypadal, že ho chce pustit sednout. Halsten za sebou táhl malej vozejk plnej starýho papíru. Zoran se ze sedadla pohodlně natáhl k umělohmotnýmu madlu nad s sebou a lehce se na něj, jak vstával, pověsil. On není tlustej, ale prostě narost. Bylo to, jako když zkusíš pověsit svini na háček na kabáty. Taky by se utrhnul.

Starýho Halstena odštěpek prasklýho madla sekl do hlavy. Kousek za pravým uchem. Bylo vidět,jak mu teče krev, protože Halsten je už dávno holohlavej.

Čekal jsem co bude dál. Děda se na Zorana rozpřáh holí co měl ve druhý ruce, začal ho mlátit a přitom strašně ječel. Zoranovi vynadal, z jeho ségry udělal štětku, celou rodinu proklel a pořád do něho mlátil tou svou holí. Autobus jel a Halsten v něm lítal ze strany na stranu jak sirka v prázdný krabičce.

On je Zoran v jádru dobrej, ale někdy těžce odhadnutelnej. Jednou si náš parťák dělal fóry z jeho ségry co zůstala v Černý Hoře nebo možná v Srbsku. Zoran se naštval a násadou od krumpáče mu zlomil obě ruce. Pak šel samo do lochu, ale většinou byl hodnej.

To jsem věděl já, ne Starej Halsten. Čekal jsem, že na něj Zoran zaspoň zařve a dědek si nadělá do gatí, ale on nic.

Pak jsme vystoupili, autobus odjel a my zamířili na staveniště. Za chvíli se Zoran zastavil. Otočil se ke mně, jako by věděl na co se ho chci celou dobu zeptat. Bylo mu prý toho dědka líto a tak ho nechal bejt.

Nevím, kde se to dozvěděl, protože já to slyšel až za tejden. Halstenovi ten den ráno zemřela žena.

Bylo pondělí a Malej Vašek šel do práce. Nenáviděl pondělí a nenáviděl svou přezdívku – Malej.

Bylo mu dvacet, ale všichni mu říkali Malej Vašek. Velkej Vašek, starší brácha, všechno věděl, Malej Vašek musel už nejspíš napořád, zůstat malým a stále porovnávaným klukem.

Malej Vašek šel, tak jako každý všední den, do skladu s psíma konzervama, kde všichni věděli, že nesnáší svou přezdívku. A kde mu tak možná právě proto říkali.

Do skladu mu zbývaly necelé tři ulice chůze, když zpoza rohu vyšli dva postarší muži.

První byl obtloustlý. Vzadu na hlavě měl krátký copánek spletený ze stále ještě černých vlasů, na konci zajištěných gumičkou. Druhý, se slaměným kloboukem šel pomalu o francouzské holi.

Malej Vašek zaslechl řeč, ale nerozumněl ji. Muži mluvili polohlasně, romani čhib. Tón řeči těch dvou cikánů se mu zdál zvláštní. Měl citlivý sluch a často na něj melodie řeči působila víc než slova.

Cikáni si povídali a on v té melodii uslyšel přátelství, starosti a snad i jejich sny. Asi obyčejný rozhovor o životě. Takhle však, takovou melodií, ještě nikdy cikány mluvit neslyšel.

Vašek na chvíli zapomněl na psí konzervy, sklad i na nenáviděnou přezdívku. Šel za těmi muži, jako kdyby to byli pištci z Hameln a poslouchal jejich melodii.

Muži šli dávno svou cestou a Vašek dávno seděl ve svém skladě na kalhotami oleštěné židli. Vlastně ani nevěděl, která časová bublina ho tam na ulici pohltila, aby ho o kus dále zase vyplivnula. Nevěděl nic ani o čase Kairos. V uších mu však pořád ještě zněla ta hamelnská melodie dvou postarších cikánů.

Starý muž
na lesním palouku,
křeslo měl místo klobouku.

Jiní muži
co klobouky měli
v silném větru – uletěli.