Valentýn byl ve středu
Snad chytím
poslední šalinu,
abych ti nějakou rostlinu
dal
na Valentýna.
Je pátek a svítá.
To je hlína.
Zmrzlá kytka z kapsy zírá
do Večnosti. Tobě pro radost.
#0397
Radlice sněžných pluhů
chtěly dnes vykrojit duhu.
Vyšla jim zas jen černá.
K zemi sníh padá.
K tobě na kolena.
#0396
Na strom kdosi ptáčka přibil
a tužkou pod něj načmáral –
"Často jsem mohl i nemohl jsem.
Však doletět chtěl jsem kousek dál."
Smích pod lipami ještě hoří
a já se trochu nezasmál.
#0395
Pomalu končí zima
co ani nebyla
bílá a rudá
od slunce
a krve
lišek
.
#0394
To Něco maličké je.
A sedí mi kdesi za ušima.
Šeptá a slyšet není,
že nestihnu cosi,
než lehne bílá zima.
Však teprv je jaro
a ptáci co plnili náš dvůr,
přilétli sotva včera
a víc jich není
než větší půl.
#0393
O zmatení slov
Jsme stejní
Jsme-li všichni jen nádobami,
tyglíky stejných roztavených citů,
proč milenec blouznívá
a po Jediné touží za úsvitu.
°°°
Slova jsou stejná
Nůž již není zván nožem.
A lože je důsledkem spočinutí.
Ta slova proto stejná jsou
a mladík pro Lásku ložem, lehce vydá se k Smrti.
#0392
Zebou, ach studí
ty lístky sakur
jež lednový vítr
věje k nám na dvůr.
Zebou, zebou až do úmoru.
#0391
Čtyři židle u stolu,
jedna z nich je prázdná.
Čtyři židle u stolu,
dvě z nich jsou prázdné.
Čtyři židle u stolu,
tři z nich jsou prázdné.
Jeden prázdný pohled,
na tři prázdné židle.
#0390
Možná, že čekal jsi dlouho,
ale ani lístek jsi mi nenapsal.
Jen na tvém místě u stolu
pár drobků chleba.
A otisk vůně kolínské,
co pomalu si pod tapety lehá.
#0389
Labutě táhnou,
labutě táhnou k jihu.
A já tu stojím a čekám,
jestli neopatrně
neusednou vedle mne.
Abych jim zlatou oprátku na krk dal.
Do snů jak do smrtí
se s nimi v pouť vydal.
Labutě usedly,
labutě usedly vedle mne.