O putování
Ta místa, nakonec řekl,
dostanou jména.
A jména dostanou tváře.
A tváře ti poví, kdo jsi.
#0512
Šest pírek k zemi padá.
A půda co byla smavá
barví se krví holubí.
Jen šest pírek dělí
co bylo a co není.
Den před nedělí.
#0511
Drahá Karin,
hrdlo se mi svírá
jak jste daleko, má milá.
Až kdesi na konci Světa,
kde končí se věta
tečkou pouhou.
A kde nebe modré
stává se šmouhou
ve vlně Atlantiku.
Snad ještě jste živa
a můj dopis, ne jak to bývá,
nalezne Váš stůl.
Odepište prosím,
bez Vás Karin,
bez Vás, je všeho pouhá půl.
#0510
Závidím ti.
To by však znamenalo,
že To chci taky.
Snad nemám odvahu.
Proto říkám,
že ti závidím.
#0509
Je ticho a šedivo.
Jako v kostele přede mší.
To svět náš vezdejší
zdobí se
s holuby na římse.
By byl krásnější.
#0508
U cesty
Jablka planá,
až křiví zuby.
Ve škarpách leží,
zdobí hroby.
Zapomenutá.
Jsou k pláči stěží.
#0507
Ten strom měl červené listí.
A jedni říkali – Ten je krásný.
Jiní zase – Ten je nemocný.
A třetí – To se nehodí.
Pokáceli ho.
Převážil názor,
že se nehodí
obdivovat nemocné stromy.
#0506
Když prší, nakrčíš nos.
Nemáš ráda mokro za krkem.
A potom vyjde Slunce
a ty se znovu usměješ.
#0505
Snad zdá se ti odplata vysoká
jíž byl jsi za své viny stižen.
Tedy věz, že trest ten hrdelní,
bude po exekuci snížen.
#0504
Zde pod stromy
hrála si dívka Naomi.
Když na ni jak listopad
Veliký Bhú-tá dopad.
Celá vesnice plakala
to Bom-bom,
Naomi vstávala.
Z popela. Bílá z popela.