#1177

V kalných loužičkách
se jen stěží zrcadlí
modrá obloha.

#1176

Prší,
lidé se schovávají do průchodů.
Jen kašna vprostřed náměstí
stojí a k mrakům střílí proudy vody.
Prská. Nevrle.
Jako starý kocour, vyrušený od předení.

#1175

Kolikrát jsme se za úsvitu společně oblékali.
Kolikrát jsme společně vstávali. Rozcuchaní, s ospalkami v očích, s páchnoucím dechem po těžké noci.
Kolikrát jsme se probouzeli s bolavou hlavou i bolavými klouby.
Naštvaní i vděční jeden za druhého.

A kolikrát se tak ještě probudíme?

#1174

Za pohled mandlových očí.
Za písek padající
mezi baňkami přesýpacích hodin.

Šukran.

#1173

I svíčka mlčí,
protože vše již bylo
stokrát řečeno.

#1172

V období postrelativismu je obtížné určit,
co ještě je a co už není, sytě černá barva.

#1171

Ještě před rozedněním
popásají se na louce za naším domem
kobylky stříbrné jako smích.
Když vyjde Slunce, vodou přebrodí se
a pak, pak je už nikdo nespatří.

Snad utopí se ve studánce,
do prázdného snění, nebo odletí
jak modré písmo na obálce,
a šedé ticho do větví.

#1170

Tu šel jsem zezdola ulicí nahoru,
kolem pohřebního ústavu, co jmenoval se Entrada.

Můj španělský strýc vysvětlil mi,
že to slovo znamená Vstup.

Vstoupil jsem tedy a za drobným stolkem
seděla drobná blondýka v černém kostýmu.

Zeptal jsem se, zdali pro Vstup je potřeba platit vstupné.

A zdali je možnost připlatit si sedět v první řadě, nebo se nechat přednostně odbavit. A nebo bezdrátově připojit k internetu.

Drobná blondýka vrtěla drobnou blonďatou hlavou.

Položil jsem ještě několik dalších otázek, když nade dveřmi téměř  neslyšně cinknul zvonek. Přicházel rozrušený klient v černém.

Nechtěl jsem dále zdržovat a tak jsem se rychle rozloučil. Mimochodem, tak špatný business plán jsem už dlouho neviděl.

#1169

Lístky dřišťálu
zdají se být dozajista zlatější
než včerejšího dne.