Předchozí | Následující
#1174

Ještě před rozedněním
popásají se na louce za naším domem
kobylky stříbrné jako smích.
Když vyjde Slunce, vodou přebrodí se
a pak, pak je už nikdo nespatří.

Snad utopí se ve studánce,
do prázdného snění, nebo odletí
jak modré písmo na obálce,
a šedé ticho do větví.