Vernisáž
Bedřichu (ozve se plesknutí do kolene).
Jak se máš?
Víš, čeho si nejvíc vážím?
Tady té Madony.
Napětí mezi ní a tím kinžálem na stěně.
To je, co?
Jak se máš, Bedřichu?
(c) V.H., 1975
#1246
Prší
Bílé čtverce mraků
definují
černé rámy okenic.
Ránem se nesou
rytmická houpání postelí.
Dál slyšet není nic.
#1245
Na Martina nesněží.
Letos zase nic,
všude jenom mlha snivá.
A tak, co mi zbývá,
než postříbřit si aspoň vlasy.
#1244
Dnes jen polovina Měsíce
v oknech zrcadlí se.
Půl ptáka
Půl ryby
Půl stromu
Půl noci jak uhel černé.
Půl cesty na dojití domů.
#1243
Ty
TY v TOBĚ
mlčíš
není co říct
zakrýt ústa dlaní
svítání
snad chtěla jsi,
že TY v NICH
směješ se,
smála by ses…
být v nich?
#1242
Větvička přes cestu.
Boj do poslední kapky mízy.
#1241
Haiku
V houpací síti
do rána pospával
srpek Měsíce.
Ve vzduchu zůstal
neopětovaný
polibek.
Bílý Měsíc padá
do malých kvítků třešní.
Začíná sněžit.
Koruna dubu
vsazená v šedé mlze,
podobná slze.
Po probdělé noci,
dva střevíčky;
každý pod jinou postelí.
#1240
TA zrcadla všechny a všechno obrací.
Smích mění v škleb,
černou obrací v bílou,
co bylo vlevo je nyní vpravo.
Když se něco zelenalo, tak to začne usychat a spolkne-li někdo bílý cukřík ve tvaru srdíčka,
vysere lejno ve tvaru hákového kříže
nebo pěticípé hvězdy.
Taková jsou totiž zrcadla Moci.
#1239
Lidé si často myslí,
že cíle bylo dosaženo,
když mají svobodu vybrat si,
jakým toaletním papírem si utřou řiť.
#1238
V čele průvodu
kapříci skandují.
Vypusťte rybník!
******
Připjal si placku s Havlem.
Hrdě.
Když byla tma.