Za černými skalami Stellarknotennu
je šedivé moře a párek racků.
Podobné je to s touto básní.
Za černými hranami písmen
je všechno o čem jsem kdy snil.
#1266
Ta touha
něco po sobě zanechat.
Paralyzuje.
Nádech, výdech.
Uvolnit svaly na krku,
pěsti rozevřít.
Mám,… už jsem zapomněl.
Snažím se zapomenout význam slovesa mít.
Doneste trochu vody.
A šálek s pomněnkami.
Na polici býval, aby se nerozbil.
Být.
Nádech, výdech,…
Mámin,… aby se nerozbil.
#1265
Odešel zšeřelou ulicí.
Co říct víc
než dvakrát sbohem.
A pak
zachumlat se
do tlusté šály,
aby slyšeno nebylo
k milosrdenství zvonky zvonit.
#1264
U moře
Barevné lastury na břehu moře.
To jsme byli my.
Dnes racci zbytky masa oklovali
a slaná voda nám myje nohy.
Služebník všech.
#1263
Tento den je výjimečný
a nebude se už opakovat.
Tak jako všechny ostatní.
*********
Když prší,
potůčky městských lamp
splachují svou zlať do kanálů.
Od nich je pak zlatá Svratka a Dyje
a nakonec moře.
Je to vidět.
Když sedíte na správném místě
a díváte se tam proti Slunci.
#1262
Co když TO okno,
hraje důležitější úlohu
než ony dvě postavy před ním?
Mohlo by samotnou svojí existencí
determinovat chování těch dvou
a určit co se stane právě teď?
#1261
Možná se ještě trochu škube,
ale co zbude, když vykuchá se
slovo Láska?
#1260
Přišel silný vítr
Kolik srdcí
bude dnes zlomeno
místo větví starých hrušní.
#1259
V jeden okamžik
a vlastně je to spíš časové období
než konkrétní bod,
všechna narozeninová přání
přející hodně zdraví a štěstí
přestanou dávat smysl.
Obě strany dávno ví,
že zdraví se stejně nezlepší
a štěstí –
už vlastně nepotřebují.
#1258
Kamínky ti do oken hážu.
Skoro už celou noc.
Obě ruce uházené.
V pokoji tma a bezpomoc.