stav se kdy chceš
sklo autobusu promáčené deštěm
kdy chceš
mohu chtít kdykoliv
modrá žebra mostu
chybějící pocit zítřka
chybějící vzdálenější břeh

kotě

čtvero malých černých tlapek
na zemi
na stěnách
na svědomí
ve vzpomínkách

toť vše

do posledního dechu
ty a já
budeme jak věže
chrámu Sagrada Família,

já samozřejmě ta vyšší,
ty ta menší a baculatější –
koneckonců tak,
jak to bylo vždycky.

na naše kamenné fiály
budou srát holubi,
koneckonců i to
bylo vždycky.

připadám si, že sním
vinárna
láhev výborného vína
stříbrná liška přes opěradlo
usmívající se personál
ona
a ten účet

konečně ty dveře sedly
po tolika letech vrzání
po tom co hodiny v obýváku
ze dne na den přestaly odbíjet

dojmout se
a někomu pořádně vynadat
dojmout se
vynadat

chce to cvik,
ale dá se to naučit