dívám se na svoje ruce
a nepoznávám je

říkám jim – vy moje milé, neznám vás
a přece, věrné, se mnou večer ulehnete

celé dny počítám

osm zelených aut
dvě stě šedesát dva dlouhých kroků
tři stříbrné lampy
patnáct cizinců
osm černých psů

jen tebe se
dopočítat nemůžu
cítím dvě ruce, které mě hladí
a úsměv, který teprve poznám

Když se potkáme,
jsi bosá a já jsem odpolednem.
Přál jsem si být odpolednem
u vinaře v Saint de Grue,
skrz listy vinné révy
nahlížet do sklípku,
pod růžovou pergolou s tebou popíjet víno
a když ti bude horko,
clonit ti tvář před sluncem
a způsobit podvečerní chlad.

Konečně se to stalo
v této inkarnaci
na konci všeho
když jsem byl vinařem v Saint de Grue.

V nehlídané ohradě,
    uprostřed města,
    postává houf oveček.

Říkáš mi: „Podívej na jejich kopýtka,
    jaká jsou zlatá!“
    Beru tě za ruku,
    měkkou jak ovčí rouno.

Znovu zmlkneš. V očích ti čtu,
    že na něj myslíš.
    Sype se ti z nich smutný sníh.

přikryl jsi mě
jako vrba smuteční
obejmul mne

cítím tvou pevnost?
teď
i teď