Kvítek
Rozvinul se,
opadal. Poslední vločka
na kočičím nose.
*
Stojím já nebo on?
Ve víru aut, zlatolist.
Tančí nad cestou.
*
Na náměstí, vprostřed L.,
krmí stařec holuby.
A nespěchá.
*
u kamenného pítka
ptáček
dva ptáčci
kočka
*
Zavoní čaj,
poduška pod tvou hlavou.
Říkej mi tak!
toto je báseň jednoho tahu
je jako list stromu
jenž uchvátiv jej vítr
táhne ho vzhůru
aby mezi mraky
způsobil déšť
smějte se,
neboť toto je báseň jednoho tahu,
jenž přivolává déšť
dočkav se po noci nového dne,
od střechy stavím svou báseň
snad nezvedne se vánek
oblouk vlny nepolíbí břeh
vůně teplého chleba
neprojde jejím středem
je den a já jsem v něm
a proto jsem objevoval svou Indii
znaje sám sebe
dotýkal jsem se svých neznámých míst
tam všude ležela země
neustále se měnící pod mými prsty
měkká i skalnatá zároveň pod mýma nohama
sama bohyně Šrinája
plakala dojetím
když nečekané se stávalo čekaným
když poklady nalezené ve škarpách cest
se vršily v mysli toho který znal
a který se vracel jako malý lístek čaje
Stavební jeřáby,
krky, natažené přes ohradu.
Dosáhnou až sem. K barvínku pod mýma nohama.
Dál ne. Za další zeď nedohlédnou.
Pod rozkvetlou třešní
dívá se na mne
lístečky trousí mi
do čaje s mlékem
lípa
list opadne
list obrazí
květ opadne
květ vyrazí
takovou silou
že to bere dech
Cípem tapety
do mého nevědomí
proniká Měsíc.
Bílá Velryba
plovoucí k Tamtěm horám,
mluvící neznámým jazykem.
Odhaduji smysl vln
protékajících skrz hřeben velrybích kostic.
Na obloze růžový nápis neonu zvoucí do místního bordelu.
Dagmar
kdybych měl Adélu jsem někým jiným
kdybych měl Jiřího jsem někým jiným
kdybych měl Veroniku jsem někým jiným
kdybych měl Jáchyma jsem někým jiným
kdybych měl Ester jsem někým jiným
jsem kým jsem
Ztichl vítr
i listí přestalo se smát.
Do tichaplné noci:
„Ach, Bože… ,“ zašeptat.