Poznání
kráčím po cestě
počátek se nevzdaluje
konec neblíží
slunce je ve správný čas
na správném místě oblohy
#3297
snad stálejší
je východní vítr
přijdeš
odejdeš
mosazný zvonek nade dveřmi
zapláče místo mě
#3296
Tak, jak voní déšť.
Takovou tě znám.
Jako vůní deště, nekonečný žár.
#3295
Na hvězdy jsme se dívali
mosazným kukátkem.
Z druhé strany jsi byla blízko.
Z té první já.
Když se po půlnoci
hvězdy otočily hlavou dolů,
všechno se srovnalo.
Bylo vidět Orionův pás
a souhvězdí Velké
a Malé punčochy.
*
Myslel jsem na tebe tak,
že to bylo slyšet.
Říkalas: „Prší.“
a utíkala
zavřít okna.
#3294
Jen v létě
prochází slunce
dveřmi až do obývacího pokoje.
V zádveří zvedám ruku,
ve stříbřitém obdélníku mi kdosi mává.
Zdravím ho. Nejsem sám.
#3293
V tom domě…
V tom domě,
ve kterém jsem nebyl,
stála lampa
na římse krbové.
Tam jsme lehali
na kožešinách tygřích.
Tam jsi říkala,
nabírej si mě hrstma plnýma.
Tam v přítmí,
v tom domě.
Když jsem tě poslechl,
lišky začaly štěkat,
jako bych bral, co mi nepatří.
#3292
Moje oči musely vidět
starce s křivýma nohama
a ženy s prsy
vytaženými až k pupku.
Děti, které umíraly dřív
než vzaly do ruky nočního motýla.
Viděl jsem vojáky mladé tak,
že jim vousy nestačily vyrůst.
Všechno bylo šedé
a lidé stáli v zástupu, nekončil před obzorem.
Bylo slyšet duté údery kostí,
zvonění kovu.
Oči, které kdysi měnily barvu
podle roční doby,
měli nyní zapadlé,
připomínaly zralé olivy.
Ti všichni
opakovali slovo, které jsem ještě neznal.
Šel z něj mráz
a při jeho vyslovení se loupala kůže z těla.
#3291
Veronika
kostelnice utírá
Ježíšovu tvář
prachu na prst
*
lístky mávanky
proběhne letní vánek
tetelí se blahem
*
dva měsíce +
hladina rybníka =
jedny prázdniny
#3290
Sensei Doyu
přišel jsem
odcházím
bosý jako tehdy
s rozumem dítěte
#3289
díváme se za tebou
jak odcházíš
menší
a menší
jsi u přejezdu
velká jak beruška
tečka na krovkách
víc z tebe není
už houká vlak
už jedeš kolem nás