Pohřeb mima aneb ať žije Wernisch Nad jeho hrobemse všichni sešli.Dottore i Pantalone,všichni innamorati,Peruccino i Kapuccino,Pulcinella a Cincinellaa Harlekýn podal Kolombíně jablko.Nejkrásnější jablko, jaké kdy bylo viděno.To jablko byl symbolem.Symbolem Země.A ona jej vzalaa mlčky snědla.
Šífy z Reykjavíku plaví se na severpro cizokrajné ovoce, pro náklad banánůa kokosových ořechů.Šífy z Kapského města plaví se na jihpro náklad salmiaků, sardineka čerstvého ledu. To je tak, když Země není placka nesená na hřbetech želv,ale kulatá a oblájako…
Vím, že to dostanu.Vím, že to dostanu. Vřeštěl a máchal rukama kolem sebe. Dostal to. Kámen letěl zprudkaa byl opravdu špičatý. To je tak, když se přivolává neštěstí.
Vernisáž Bedřichu (ozve se plesknutí do kolene).Jak se máš?Víš, čeho si nejvíc vážím?Tady té Madony.Napětí mezi ní a tím kinžálem na stěně.To je, co?Jak se máš, Bedřichu? (c) V.H., 1975
Haldy Procházím kolem kopců hlušinyKrajinou vytěženou na šedivý kámenTu odkudsi tóny klavíruSnad zpoza té břízkyNepatřičněJak skřivani nad hrobemPrůsak spodních tónůPoohlížím se po broduAbych nezamočilOd kalhot lemy Nade mnou poprvé proskočí rybyModré jak skloTuším velkolepé finále
Z kamení a ze tmy loupou se Ostrovy. Nad nimi hvězdy ze stříbra – hřebců podkovy.Běží. Kamsi do věčnosti. A Ostrovy, ty leží. Omyté Mořem a bílými hvězdami.
Zde pod stromyhrála si dívka Naomi.Když na ni jak listopadVeliký Bhú-tá dopad. Celá vesnice plakalato Bom-bom,Naomi vstávala.Z popela. Bílá z popela.
Když natáhneš k Měsíci dlanězatřeseš jíma ono málo co se stane. Až potom smíš říct,až po tisící –Je čas Naděje s plachým krokem laně.