Štítek Monology

Michal vzpomínám sina ten večer ležím v posteli nemůžu usnoutdívám se do stropudívám se z oknasvítím malou baterkou na chodník nakonec to všechnovíšmůj plyšovej medvěd brečí

unfolded prostor tvaru prázdné krychleticho bez ohybu zde všude mohu býtznějící tón

váha stromu je v jeho kořenechstejně jako váha trávy váha ptáka je však ve vzduchuproto sám od sebe nespadne

dotýkáš se hřbetu stránek liter knihy jako bys byla slepá nejsi tím čím jsi blahoslavená která uvěřila

Teplý kafe a čerstvej chleba.Kolik lidí muselo bejt vzhůru.

znovu kontroluji svůj náklad batoh, spacák, jídlo, svoje hříchy vše je tam kde má být

v domě mám čtyři zrcadlav tom prvním jsem takový jaký jsemv tom druhém takový jaký bych chtěl býtv tom třetím takový jakého mě znají to čtvrté stojí v chodběa kdykoliv kolem projdešzlobíš se na nějprotože nejsem takový jakého bys mě…

když potkáš tu černou kočkuco vidíš? potkal jsi včerejšeknebo zítřek? řekneš – snad slepé zrcadlo

kolik ještě té nevyřčené tíhy neviditelných balvanů nutných ke stavbě věže a zamyslíš se kolik vlastně tíhy aby se všechno vešlo na jedny holé plece kamenná věž přízraků dotýkajících se mého soukromého nebe

všechny pohledy z oknapohledy zpětnejsi v nich o nic skutečnější než tehdykdyž jsi bylakdyž jsmekdyž jsme byli