Štítek Monology

když potkáš tu černou kočkuco vidíš? potkal jsi včerejšeknebo zítřek? řekneš – snad slepé zrcadlo

kolik ještě té nevyřčené tíhy neviditelných balvanů nutných ke stavbě věže a zamyslíš se kolik vlastně tíhy aby se všechno vešlo na jedny holé plece kamenná věž přízraků dotýkajících se mého soukromého nebe

všechny pohledy z oknapohledy zpětnejsi v nich o nic skutečnější než tehdykdyž jsi bylakdyž jsmekdyž jsme byli

sprašové půdy

Plav sám.Já už nemůžu.Líbá tě… atd.

Náhle se změní rytmusJítSpátJístNa konci cesty cestaÚlevaŽe právě tak to stačí

můj milý, byli jsme spolu chvílikdyž naše rty — dva ptáčci — se políbilidnes večer však znovu usínám samabílý kouř nad válečným polemty ležíš v dálce a cesta dokonána

Není snad proplouta nezčeřit hladinuněco jako osvícení?

sám si tvořím svůj světnevyznám se v něm mám chtít po jinýchaby mě v něm vedli

už letíuž se snášíníž a níždo vlasůsedajícupují látku na kalhotáchtrhají kůžidrápky zaťaté do masa múzyty mrchyuž zase hnízdí