Štítek Monology

Čím to je, že dnes a znova hledá básníksprávná slova? Kdo ho nutí vyprávět,že ropucha je lásky květ? Nevím.    Srdce mé, … tak leť!

Znovu a znovajen krajina snová. Jdu kamennou plánípokrytou mohylami. Věže z oblázkůvzpomínek, obrázků. Slova, výkřiky,citlivcovy city. Básníci slova vršíznovu a znova. Lze vůbec vypsat něco vícenež jen slova opilcova?

Už plíny jena zápach moči. Pořád stejnémodré oči. Co nespalykdyž teplo moči. Slzy hnalov modré oči…

Dostal jsem mapu,na okraji tužkou mé jméno. Je slepá.Já chromý. Jdu, klopýtám,prstem se řek dotýkám.

Jsme psi hladovějící po lásce.Jsme kočky toužící po hlazení. Jiskrami kradených dotekůnaše kožichy praskají. Z tlam nám visíkusy rozervaných citů.

Na stole houslaře,jak Kristus na kříži.Javor leží. Hladil ho, milovalv rukou ho kolíbal.Housle zaplakaly. On do nich duši dala javor zavzlykal.Bůh se zastavil.

Odsouzen k životu! Pal!Četa andělů pohnula bílými křídly. Vznáším se k zemi,padám nebem. Mám zhasínat tmu,či rozžíhat plamen?

Kdybych mohl přestat dýchata jen plout. Kdybych zastavit srdce směla jako kouř se rozplynout. Kdybych ve sněhu šlápotou mohl býta svým tělem sněženku těšit. Pak dozajista věděl bych,že mohl bych se proměnit třeba i v dětský smích.

Lokegodon godalipu,četl jsem na jednom sloupu. Znělo to jak kouzlo,na uzamčení prázdnin. Godalipu lokegodon,byly to štíty hor v mlze. Prošlapané boty,a déšť ze všech stran. Lipugodon godaleko,dozrávající podzimní jablíčka. Jiskřičky listů,hořícího červeného javoru. Godagodon lipuleko,bylo to všechno,co nás ještě čeká…

Když koleje,stříbrné stužky do budoucnosti jsou. Pak nádraží musí býttečka za větou.