Štítek Monology

Nemohu, nemohu psát o polích, která jsem nesil… Nemohu, nemohu psát o mořích, která jsem nepil… Nemohu, nemohu psát o žitích, která jsem nežil… Lhal bych.

Stárnu si před očimazrcadlu teče stříbro po tvářích. Zde jsem – já prostá Pravda,co klauny k vlastní smrti provází.

Vzpomínky ulétlyjak chmýří pampelišek. Poslední chomáčekzůstal ti ve vlasech. Přece celá záříš.

°   °  jsem krajemmoře°    ° bosou nohou     píšu   ° po paměti    °      °°    šumí ššššš   ššš          jsem ještě    ?  zcela rozpuštěný           °     °        milovaný

Mnoho studníjsi slzami zaplnila. Řeky po okrajbyly plné Tvých vlasů. Kde jsi,kde jsi byla? Že již nezajdešk nám na terasu.

Na pelest usednulmotýl smrtihlávek. Ještě dvakrát mávnul křídlytak, jak to má být. Zůstalo jen ticho.

Pouštěmi mě čtyřicet let vodíš,abys mi pramen u cesty ukázal.Jen o kamení stále zakopávám.

Cípek oblohy nad kopcem,žárem se stočil do půlměsíce. Za ním pomalu dohořívají,uhlíky nesplněných slibů. Jsou tak podobné tvým očím.

Zavřel jsem dveře a chtěl jsem být sám.Zas kdosi klepe. Prý, že Kristus Pán.

Snad až si lehnutváří k zemi a v brázdě čekat buduaž skřivan posere mi hlavuštěstím že Pán Bůhlistím kráčí znovuznovukráčí nemračí seusmívá se šustílistím snad nalezne mě.Snad znova budu.