cítím krev
vůni dávných želez
rozkročena
jsi šelma v klíně
krvesnubná

jsi výhonek času
já dno oceánu
hřeben vlny
chvátající zpět

rozkročen
mezi kohouty střech
pod nohou
kroutí se
zkrotlý vítr

ohlédnu se
kdosi známý mne volá
všechno je
jinak

M. se probouzí
s úsměvem na rtech.
Je krásný den,
vzpomene na výlet do Brd.
Ten výlet do Brd.
Je den, jako tenkrát.

Co ale,
co bude zítra!

potok zurčí
oblaka běží za kopec
to se děje
bez mého přičinění

I. W.

Když spí
má zavřené oči.

Dlouhý stín kostelní věže
se pomalu plazí
po fasádě domu na náměstí.
Za chvíli se
jistě dotkne přeplněného odpadkového koše
stojícího před ním.
A vskutku.
Až z té nevyhnutelnosti mrazí.