Malý Zulu neměl jméno. Běžel. Noc se blížila a on věděl, že tma přichází stejně rychle jako déšť. Byl už sedmý den na cestě a byl vyslán, aby přinesl jméno. V táboře kmene bydlel se svou matkou a dvěma sestrami. Otce roztrhal před dvěma lety lev, když byl s dalšími muži na lovu. Zákon říkal, že pokud muž zemře, tak se kmen o rodinu postará jen do té doby, než bude mít nejstarší syn jméno. Pokud se však syn vrátí bez jména, bude rodina vyhnána. Malý Zulu dobře věděl, co to znamená.

Malý Zulu stále běžel a myslel, že zemře vyčerpáním. Zákon říkal, že ten, kdo je vyslán, nesmí jíst, dokud se nevrátí se jménem.

V dálce uviděl Malý Zulu osamocený strom. Byl to strom Umganu, pod kterým ve vesnici často sedával, když lovci vypravovali příběhy. Malý Zulu měl nejraději vyprávění Ingululeho. Byl to silný muž, jeden z nejlepších lovců kmene. Jednou mu Ingulule, poté co otec zemřel, dal lovecký nůž. Malý Zulu ho měl spolu s krátkým oštěpem, který si sám vyrobil a nádobou se zbytkem vody s sebou.

Malý Zulu doběhl ke stromu. Nebylo bezpečné, aby spal na zemi a proto vylezl do koruny a schoval se tam. Doufal, že si aspoň trochu odpočine. Neustále se však v noci budil, naslouchal zvukům tmy a snažil se rozpoznat přicházející nebezpečí. Konečně se začínalo rozednívat.

Malý Zulu uslyšel, přímo pod stromem, tiché pohyby nějakého zvířete. Za chvíli ho uviděl. Bylo to mládě geparda které se nejspíš muselo ztratit matce. Malý Zulu věděl, že teď má konečně šanci.

Opatrně uchopil oštěp a hodil. Na tak krátkou vzdálenost nemohl minout. V šeru, které se stále ještě nechtělo změnit v den však Malý Zulu přehlédl tenkou větev o kterou se letící oštěp odrazil.

Gepard na krátkou chvíli strnul a toto malé zaváhání ho v následujících minutách stálo život. Malý Zulu spíš podvědomě než vědomě skočil a ještě v letu vytáhl nůž, který mu dal Ingulule. Začal boj o jméno. Gepard se bránil drobné postavě Malého Zulu a drápy mu roztrhl předloktí. Malý Zulu cítil sílu přicházející bolesti a uvědomil si, že brzo ztratí vědomí. Z posledních sil zabodl nůž gepardovi do oka a ten pronikl kostí lebky k mozku.

Pod stromem Umganu leželi dva. Mrtvý gepard a Zulu, který měl jméno.

Ráno, ještě takhle za tmy, jsem snídal.

Přemýšlel o zimě, která nepřinesla žádný sníh a o tom, že jedeme za pár dní na jarní prázdniny a budeme lyžovat. Spěchal jsem se snídaní, abych se stačil pomodlit, než vyrazím do práce. V tom ještě zimním, ranním tichu jsem najednou zaslechl kosa. Odváděl mě od zaběhnutého rituálu nasnídat-vyčistit zuby-přečíst kousek Písma. Chvíli jsem mu vzdoroval, ale nakonec mě lapil.

Zaposlouchal jsem se do kosí modlitby, Chronos se kamsi vytratil, přišel Kairos. Za asi tak středně dlouhou věčnost jsem si uvědomil své povinnosti, podíval se na hodinky a viděl, že Kairos porazil Chronos. Vrátil mě tam, odkud mě vzal a ještě mi cosi nadělil. Když jsem totiž jel za pár minut do práce, jel jsem kolem nově vylepeného bilboardu. Bylo na něm napsáno www.nerezovebazeny.cz – Připravte se na jaro.

Věděl jsem, že na jaro rozhodně připraven nebudu a začal se v tramvaji plné lidí smát.

Drahý můj jmenovče,
přináším Ti dárek.

Je zabalený v hnědém balicím papíře a ovázaný kusem roztřepeného provázku.
Musí to tak být.
Měl dlouhou cestu a hedvábný papír by se potrhal.
Zdá se, že je trochu zaprášený – jehličím a hlínou.
A když si k němu přičichnu, voní tabákem a whisky.
Zespoda je trochu, ale opravdu jen trošku umazaný.
Umazaný od smíchu dětí a stovek porcí dětských kaší.

Je v malé krabičce z jedlového dřeva.
Je to zvláštní krabička.
Má barvu oblohy a mraků a přesto není natřená barvou.
Když k ní přiložím ucho,
slyším nějaké hlasy. Nejspíš hlasy tvých přátel.

Opatrně ji otevřu,
kdyby tam bylo něco křehkého,
třeba sny,
tak abych je nerozbil.

Na dně krabičky leží lístek zažloutlého papíru.
Prastaré písmo na něm se nedá skoro přečíst,
jako by leželo v mlze nebo až za šuměním vodopádů.

Prastaré a přitom povědomé,
myslíš, že by tam mohlo být
napsáno toto ?

Ráno, tak jako každý všední den, jsem šel na tramvaj.

Tak jako skoro každý všední den mi moje tramvaj ujela. Čekal jsem proto na další a měl dost času k rannímu přemýšlení. Dnes ráno bylo větrno a listí na tramvajové zastávce se jak malé děti honilo z jedné strany refýže na druhou. Vířilo v chaotickém tanci a přitom sledovalo proud neviditelného studeného vzduchu vanoucího kolem mě. Najednou se jeden list odpoutal od ostatních a skoro jako raketa vystřelil k poblíž stojící, svítící lampě. Dostal se ale z hlavního proudu a padal dolů.

Padal dolů, zdálo se mi, nekonečně pomalu a já si najednou vzpomněl na Žalm první.

http://www.biblenet.cz/app/b/Ps/chapter/1#v3