Drahý můj jmenovče,
přináším Ti dárek.
Je zabalený v hnědém balicím papíře a ovázaný kusem roztřepeného provázku.
Musí to tak být.
Měl dlouhou cestu a hedvábný papír by se potrhal.
Zdá se, že je trochu zaprášený – jehličím a hlínou.
A když si k němu přičichnu, voní tabákem a whisky.
Zespoda je trochu, ale opravdu jen trošku umazaný.
Umazaný od smíchu dětí a stovek porcí dětských kaší.
Je v malé krabičce z jedlového dřeva.
Je to zvláštní krabička.
Má barvu oblohy a mraků a přesto není natřená barvou.
Když k ní přiložím ucho,
slyším nějaké hlasy. Nejspíš hlasy tvých přátel.
Opatrně ji otevřu,
kdyby tam bylo něco křehkého,
třeba sny,
tak abych je nerozbil.
Na dně krabičky leží lístek zažloutlého papíru.
Prastaré písmo na něm se nedá skoro přečíst,
jako by leželo v mlze nebo až za šuměním vodopádů.
Prastaré a přitom povědomé,
myslíš, že by tam mohlo být
napsáno toto ?