Těším se,
že si dnes večer
jen my dva
zajdeme na večeři
nebo do sauny
nebo do parku.
Možná to nevyjde
jako když onemocněly děti
nebo když jsem dostal průjem
nebo když mi volali z práce
nebo když jsme se nakonec pohádali.
Není důvod,
proč bych se nemohl těšit znovu.
Po dvěstětřicátépáté.
Jen jsem
čím dál víc unavenější.
Svět ve 2035
Odpusťte mi,
že jsem vám život dal.
Že jak lodičky
v proudu vás zanechal.
Já,… nechtěl jsem vidět,
šedé hroty skal,
vaši maminku,
jsem tak moc miloval.
Plujte lodičky
v proudech peřejí.
Táta váš modlí se
a slzy ho máčejí.
Jsi-li bez viny
Štípe se kámen
na dvě poloviny.
Ta první za úsvitu září
„Kdos bez viny.“
Ta druhá, černá, do dlaně až bodá.
„Hoď si kamenem, jsi-li více Boha.“
Duše se štípe,
drolí poloviny.
Každý večer křičím.
Proč já!
Každý večer dostávám.
V odpovědi ticho.
Prohnutý bodlák
rytmem valčíku tančí
v mokrém listí.
Někdy bývá k nenesení
ten ranec co mám na rameni.
Však neměnil bych.
Jiný ranec jiný není.
Každý svůj má na rameni.
Tak podivné prázdno.
Jak prasklá skořápka.
Jako stůl bez židle.
Jak prázdná ohrádka.
To je konec léta.
Z listí hoří hromádka.
Ach, jak si vyčítám,
když dnešního rána,
když vzkřikla vrána,
jsem se neohléd.
Jak ze tmy se rodí Svět.
Ach, jak si vyčítam,
že s výčitkou se nesu,
nesu teď tolik sám.
To si vyčítám.
Jednou poplujem po řece
jak dva melounky Yubari.
S rozpraskanými tvářemi,
staří k nepoznání.
Na vlnách se budem houpat. Hou.
Snad až do moře doplujem
na bílých kolébkách vln.
Za tenkou modrou stuhou.
\0Dny trpké jsou,
koulí se kuličky trnek.
Však sládnou již,
keře na mezích.
A do škarp lehá sníh.