Dívání se do plamenů,
to je tak archetypální zvyk,
že vedle mne vždycky bývají luk i jeden šíp.

Vajíčka na špeku voní celým domem.
Smažená medvědím sádlem.
Vyhasíná. Jdu přiložit.

Když nemůžeš spát,
je to jak miska plná hrachu.
Každou kuličku do dlaně vezmeš,
vzpomínáš – prý, kde potkal jsem tě brachu.
A tak to s každým hráškem uděláš.
Povídáš a žvaníš. Až do úmoru.

Padají nad rozedněním
útržky veršíků,
chuchvalečky andělského peří.
A ráno se směješ, jak z vlasů vyčesáváš
dlouhé věty stříbrné,
prášené hvězdami, co před chvílí šly spát.

Čímsi mi připomínáš chřástala
možná těma šedivýma očima.
Nebo svojí touhou po svobodě.
Ani jeho jsem vlastně nikdy nechytil.

Co jsme mohli?

Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..

Často jsme však neměli dost odvahy.

K čemu mi je
všechno to žonglování se slovy.
To jemné balancovaní hlásek na špičce nože.
Bolest bude pořád jenom bolest.

Nemohl jsem spát.
Tak jsem celou noc přemýšlel o Bohu.
Jestli taky nemůže někdy spát.
Kolem čtvrté jsem usnul.
Snad si i on, než budu zase vstávat,
na chvilku zdřímne.