Když puká srdce
to snad jen rozvíjí se
ve květ lotosu.
#0764
Požehnání jak rosa padá.
A ne, že ne.
Jen, když pod paraple se schováš
dopadne na něj a ne na tebe.
#0763
Dívání se do plamenů,
to je tak archetypální zvyk,
že vedle mne vždycky bývají luk i jeden šíp.
Vajíčka na špeku voní celým domem.
Smažená medvědím sádlem.
Vyhasíná. Jdu přiložit.
#0762
Když nemůžeš spát,
je to jak miska plná hrachu.
Každou kuličku do dlaně vezmeš,
vzpomínáš – prý, kde potkal jsem tě brachu.
A tak to s každým hráškem uděláš.
Povídáš a žvaníš. Až do úmoru.
#0761
Padají nad rozedněním
útržky veršíků,
chuchvalečky andělského peří.
A ráno se směješ, jak z vlasů vyčesáváš
dlouhé věty stříbrné,
prášené hvězdami, co před chvílí šly spát.
#0760
Směješ se, jako když ptáčci štěbetají.
Jen to jsem ti chtěl říct.
#0759
Všude sníh. Bílo.
Až se sám před sebou stydím.
Prošlapat cestu k dřevníku.
#0758
Čímsi mi připomínáš chřástala
možná těma šedivýma očima.
Nebo svojí touhou po svobodě.
Ani jeho jsem vlastně nikdy nechytil.
#0757
Co jsme mohli?
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Mohli jsme..
Často jsme však neměli dost odvahy.
#0756
K čemu mi je
všechno to žonglování se slovy.
To jemné balancovaní hlásek na špičce nože.
Bolest bude pořád jenom bolest.