Kdesi jsem zaslechl Irenu Budweiserovou.
Zpívala spirituál. Co jsem vykradl a co jsem napsal sám, nevím…
Taková hanba
copak se to dělá.
Přibít lidský tělo
na z dřeva kříž.
Úu, uu
A neříkej, že jsi
chtěl mu jenom pomoct.
Aby chvíli bylo,
bylo k Nebi blíž.
Úu, uu
Ty hřeby co trčí,
trčí kvůli tobě.
Z oceli jsou pevný,
prej už jsi k Nebi blíž.
Úu, uu
Měníš se,
jak mění se duny nad wádí.
A nad tím vším stříbrný Měsíc.
V ebenových nocích.
Rezavíme spolu
od shora až dolů.
Matička a šroubek.
Dokud nás rez neoddělí.
Ze sněhuláků
jen rudé trenky zbyly
uprostřed léta.
Tak dlouho jsem snil,
až jsem zapomněl.
Že mám nohy
abych šel.
K horám skrytým
ve stříbro bílé mlze.
K pramenům řek
stékajících v duze.
Ach ano,
žít jsem zapomněl.
Apokryfy
A já ti říkám –
"Tabito vstaň."
A ona vstala.
Celá nahá.
Kůže bílá
jako z popela.
Jako plamen svíčky se celá chvěla.
Jako dvou lidí holá těla.
Přesně ve 4:13
narazila křídla do vrstvy vzduchu
a ozvalo se zapleskání
vzdáleně připomínající slovo Šalom.
Nikde nikdo nebyl,
jen kudrnatý mráček na obloze bez konce.
Šalom.
V tu chvíli byl Svět
znovu v pořádku.
O slavíčkovi
Maličkým drápkem
zachytil jsi úsvit.
A již táhneš jej k nebi vzhůru.
Jen díky tobě
bude den,
nejmenší ze všech trubadúrů.
Marnotratně rozkládáš
ze zlatých lístků dlouhý plášť.
Na cestičky prázdné
léto, když zhasne.
Z posledních se nevydáš.
Hlava pomalu klesá
Měsíc pomalu stoupá.
Nádech a výdech.
Mořská vlna
o mořský břeh si stejská.