Když potkáš se s liškou
a ona ti řekne – Buďme přátelé.

Ty polkneš, jak je to možný,
bejt spolu přátelé.

Ona ti poví něco o obilí
a o tom jak holí
nepotkávají se přátelé.

Tak přehodíš si přes ramena šál
a vyrazíš s liškou na šílenej bál,
jako dva staří, dobří přátelé.

A je ti dobře. Dobře po těle,
že kdosi řekl – Pojď budem přátelé.
Půjdem spolu dál. Na lišek a malejch princů bál.

Tato a následující vznikly při poslechu této Dylanovky
rytmicky jsou si podobné, námětem, aspoň doufám, jiné.
Youtube

Pak lidé volali k Bohu,
proč nakládáš nám tolik,
že nemůžeme to již snést?

I Bůh slyšel to a řekl –
Volejte k vašemu Bohu a ptejte se.
Na způsoby jeho cest.

……….
Všem statečným, kteří bojují za místo, které považují za svou vlast.

Láska je věčná,
jako uzlíky na rybářských sítích,
když z jednotlivých vláken
jemně jsou umotaná oka
ohraničující prázdné nic,
do kterého se zachytávají
kapři a lososi a krabi a grundle a potěr, který není k užitku.

Je věčná láska,
které jak pavučina z hedvábí
vznáší se nad poduškami z brokátu a bronzovými mísami plnými granátových jablek a pomerančů,
zahradami všelijakého ovoce,
které dříve nikdo neviděl.

Věčná je láska,
co bílá, hustá mlha
leží nad šedivými lesy,
neochotná zvednout se z úzkého údolí,
převalující se z boku na bok
ve zlatém bukovém listí.

Je vertikálou,
spojnicí kolejí,
svorníkem vedoucím mezi tím vším
od severu k jihu,
od shora dolů
od jednomu k druhému
a zvonícící projíždějícími vlaky.

Na náměstí,
dříve zvaném Armády Rudé,
rozutekly se,
jak bílá pěna, ocúny všude.

Tak křehké a jemně fialové,
že jen na trávnících směly být.
Tam, kde s jarem, chodí se dvojice políbit.
Ještě nepolíbené.

Hrnečky černého čaje,
vypadají zaměstnaně,
když na ubruse, první, druhý,
cvičí spolu olympijské kruhy.