#1017

Jazykolamy

Vrkočená
Rozvrkočená
Nejrozvrkočenější

Vítr asi
cvičí si
jazykolamy.

#1016

Klap, klap
to padá listí mezi větvemi.
Při dopadu
mírně posunuje zemi.

A pak vítr
klap klap
to zvedá listí mezi větvemi.

Jako když otáčíš
přesýpací hodiny.

A když listí dolétne k obloze,
lehce to zasyčí.

To se srazí list a hvězda
schovaná za mrakem.

#1015

Na Veliké řece

Z komínů již vychází kouř
Veliká kola dávají se do pohybu
Parník od mola odráží
Námořníci zpívají
Od úst jim stoupá
Černý obláček páry
Jejich ruce mají barvu koksu
Ach, Bože,
Jen ty oči mají bílé
Dva úlomky z čínského porcelánu

#1014

Skládal jsem hvězdokupy slov.
Stříbrných
a zvonivých
a z kousků bronzu.

Došla mi.

V kapse mám
jen ta hliněná,
dřevěná
a z kostí.

A ještě ramena mám svěšená.
Světu ke radosti.

Vlastně jsem chtěl ještě přidat dnešní čtení Iz 66,10-14

#1013

Atlantik

Pomalu zarůstá
tvoje lůžko.
Jak pole neorané.
Býlím a smutkem.
A čekáním, kdy co zas kde se stane.
Zatím jsem tedy sám,
racek
kormorán
bílá pěna Atlantiku
šumí nad svítáním
osamělým námořníkům,
kteří nemohou
spát
vstát
psát
Kteří nemohou.

#1012

Asi by mi nebylo odpuštěno, kdybych jen tak vymazal tuto kravinku

Mihoně

Holá hlava
vyholené holeně.

Hohó,
holohlav!

Hovno,
honí Mihoně*.

*Mihoně – bájné zvíře, které se jen, hmm sem tam mihne.

#1011

Noční čtenářka

Padá ti hlava
mezi dvě stránky knížky.

Asi to bolí.
Vždyť je to z výšky.

#1009

… laně chodí pít k potokům,
které jsi stvořil …

… sovy spí ve větvích,
které jsi stvořil …

… lvíčata si hrají v trávě,
kterou jsi stvořil …

… co bychom byli. Jen prachem.
I ten jsi stvořil.

#1008

Námořnická

V polévce s knedlíčky
pouštím si lodičky.
Plují až k dalekým břehům.

Však přes moře nudliček,
a nedostat políček,
to ještě nedovedu.