Zatínání pěstí

růžových lupínků
máš dvě plné hrsti
padají
mi padají
tobě do klína

Hraju na pikolu
tadyvtomtočase,
ty sbíráš podsedníčky.
Prý až bude potřeba jednou zabzdít.
Ale co já vím,
bude tehdy ještě
tadyvtentočas?

Už se vaří voda na kávu.
Odkudsi na mne teple dýchlo.
Je to tvůj vlněný svetr?
Je to tvůj dech?
Nechce se mi ještě otvírat oči.
Jsi to ty.

Tu, jak jsi prošla travou,
zvedlo se motýlů modrých,
motýlů žlutých.

Zavírala jsi
a otvírala dlaně.

Oni jen tolik poposedli,
abys je nechytila v pěst.
Abys otevřela oči do široka.

opíráš se o mě
já zase o tebe
tak se neseme
tady pod tím keřem zlatého deště

tím údolím jsme šli dlouho

až zdálo se,
že jsme spolu v rukou srostlí

když nás oddělili
jeden po druhém jsme zmizeli

to údolí bylo dlouhé
a řez nožem ostrý

Když jsem tě zahlédl v davu,
chtěl jsem si tě přitáhnout pohledem.
Dělala jsi totéž. Avšak,
naše oči bloudily,
dvě brány do vzdalujících se galaxií.