Patou v písku
vyznačuješ kruh.
Ja zůstávám vně, ty uvnitř.
Vlny rozmývají
stopy včerejška.
Mohu dovnitř, mohu ven.
Mořská sůl praská.
Usazuje se na kůži.
#3317
Mundo
Volám do šedivozelené hladiny moře,
můj hlas běží,
ohmatává konec tohoto rozměru.
Nakonec se vrací, unavený mi lehá k nohám.
Srdce nás dvou prudce buší.
#3316
Na chvíli se zastavíš
abys mezi vlnami
našla hřbetní ploutev svého Leviathana.
Pak vcházíš do ocelově šedivé vody.
Kdosi nad pláž
vypustil draka.
Nalézá způsoby úniku.
Nalezlas je i ty.
#3315
Jako apoštolové
chodíme po hladině.
Poté se noříme do vln.
Racci žebrají o chleba,
písek z mokré kůže si vítr odnáší zpět do moře.
#3314
Ještě jsem zůstal
v Gdaňsku na otočném mostě.
Nechávám si otáčet kůží dovnitř
a vypírat ji v korytě Motlavy.
#3313
Víš, na té duně,
byli jsme jak astronauti.
Klouzali jsme po měsíčním písku,
na boku vítr
přeplétal stébla stříbrné trávy,
mraky se ti zrcadlily v očích.
Rozpršelo se.
Bylo slyšet
padání úlomků hvězd.
Bál jsem se, že nezůstaneš.
#3312
to šustění
to šoupání nohama
jako bych včerejšek
zapomněl za dveřmi
jako bych zapomněl
ho z jalovce očesat
#3311
Prší,
všude prší.
Dlažba náměstí se leskne deštěm.
I pod mostem přes Vislu prší.
A taky do očí.
Sedíme pod košatým ořechem a prší nám do očí i do těch.
Je to déšť?
Je to opravdu déšť?
#3310
náhle si poodsedáš
posouváš se mimo úhel pohledu
leháš si pod lavici jako pes
na obraze se zátiším
po tobě zůstává
jen nepatrně prázdné místo
#3309
U Sedlece
plné ptačí pítko
louže
zarosená okna
roztažený slunečník
všichni běží
prší
(jako by chtělo pohladit)