Štítek Vzdušné zámky

Dloubal sezrovna v nose,když stříbřitá kometaprolítla nad střechou jeho domku. „Ech, co už“, řekl.A šel si lehnout.Pravda. Co už.

Točil jsem v prstechpavím peremtak dlouhoažz pera pavíhobylzase pávaz nalezeného cylindruzase kouzelníkaz dřevěného vojáčkazase lípaa v nísladce bzučelo.

i rozhodl jsem seže budu těhledat dnesmezi žlutými motýlymezi doutníky orobincemezi šiškami borovicmezi modrými vlnamimezi keři bezůmezi konvemi na vodumezi mladými laněmimezi včelami v úlumezi šedivými mrakymezi bílými kopretinamimezi žitem na polimezi pradlenami u řekya že naleznu tětamkde jsia tam…

 svátečními prsty           dotkneš se čela         a já tě lehce                            … v grýnlandské zemi          …

Kdesi v Blm věří,že mrtví vidí co se stane. Tak jim do očíi do úst vkládají kamínky se symboly. Časem všakkamínky z úst propadnou do hlíny. Tak mrtví vidía rádi by promluvili,avšak nemohou.

hledal jsem,ve kterém snu bydlíš byla jsi nakonec v tom, který nezačal chystalo se v něm na déšť, lidé chodili s paraplíčky z rýže a klaněli se

Představ si žlutoujako káčátkaa bílou jako mrakna letní obloze.Červenou taky,střapce čabraky,ležíci na cikánském voze. Teď je stisknu v hrsti.Snad držím polní kvítí.Snad slunko zase vyjde.Snad se trochu usměješ.

Vzpomínám si,bral jsem do ruky dózys motivy japonských krajineka peříčka jsi měla sotva včerejší.To bylo před cupitáním myší.Před vozením se na ocásku.Dnes hrstička lesních jahodrozutekla se mi všude.Máš oči umazané od nich,voníš tesknobolně.Je podvečer.Rolníci na dózách se vracejí domů.

Hledal jsem v atlasech hvězd,abych tě tam našel.Tvoje jméno v nichzní obzvlášť zvonivě. Písek v hodináchse na krbové římse dosype. Panáček poskočí.Vím, dávný hvězdář,ten tě jistě znal.

Ve svých snech,viděl jsem zvířata se šupinamii zvířata s křídly a mnoha očima.Zvířata s provázky místo nohou,zvířata, která kulhala od narození.Všechna šla tím směrem.Tím směrem šla se mnouaž na samý konec, tam,kde jsme se potkali.