Štítek Zamilovánky

jsem zářící lampionosvěcuji ti cestu někdy si poskočíš jako malé dítěraduješ se ze zhoupnutí papírového slunce občas ve tvé náruči i shořím

směješ se ze snaz bděníkdyž se zeptámprý si nepamatuješnepamatuješ si nic z tohočemu ses smála mezi zuby tiskneš kuličku pepřebílá liška proběhla plotem

to místo nikdo neználodě jej míjejínalézt se dá jen v noci nohy zabořené po kotníky v hlíně čekám s hořící lampouzapouštím kořeny

když se po mně plazíš jako had namlouvám siže mě miluješmáš však zavřené očito pak nevidím co si myslíša ani ty oči ne

Dlouhovláska se dnessměje a pláče zároveň. Žmoulá kapesníka ptá se na oční stíny.

„Lidé nemají rádi úkazy,“ řekla Dlouhovláska, „které je přesahují.“Třeba slunce, déšť a… komáry.

Dlouhovláska se jednézvlášť tmavé noci zeptala:„Co je mezi mým nádechem a výdechem? Je tam Smrt?“

Přivřeš oči,hvězdy zhasnou. Otevřeš je,je den. It’s easy 😀

Dlouhovláska mi jednou povídá:„Byli bychom šťastnější,kdyby nebylo trápení?“Nevěděl jsem.

… porušit rytmus a smysl slov,  ale co dál…? … ten řetízek se stříbrnými lístky na kotníku, Vám moc sluší, slečno…