Štítek Monology

Na pelest usednulmotýl smrtihlávek. Ještě dvakrát mávnul křídlytak, jak to má být. Zůstalo jen ticho.

Pouštěmi mě čtyřicet let vodíš,abys mi pramen u cesty ukázal.Jen o kamení stále zakopávám.

Cípek oblohy nad kopcem,žárem se stočil do půlměsíce. Za ním pomalu dohořívají,uhlíky nesplněných slibů. Jsou tak podobné tvým očím.

Zavřel jsem dveře a chtěl jsem být sám.Zas kdosi klepe. Prý, že Kristus Pán.

Snad až si lehnutváří k zemi a v brázdě čekat buduaž skřivan posere mi hlavuštěstím že Pán Bůhlistím kráčí znovuznovukráčí nemračí seusmívá se šustílistím snad nalezne mě.Snad znova budu.

Držela v ruceoko střepu.Esenci nožei jeho dechu. Potom bělobaandělova peradotkla se lehcemého těla. „Chudáčku“ já se rozplakal

Je příznivý vítrna odchod z Egypta. Stačí málo.Stačí mi příliš málo.

Magnolie zasebílé lístky budedo bystřiny házet.Jakpak jí je vrátím?

Usínám …… nejsi doma. Probouzím se …… spíš. Chtěl bych …… za ruku tě vzít. Ještě jednou …… pouštět s tebou draky.

Pootočíš krasohledco krásné bylo na pohledrozpadne se v prach. Tančit budeš v snách.Z duhy v bublinách.Lepit každý střep.