Štítek Monology

Prázdná jsou místečkav korunách ořechů. Šedá je bělobadlouhé zimy. Znovu bych ve větvích skrývat se chtěl,loučit se s přítelem prvními stíny.

Pod jazyk mi vložte mědáček.A stačit bude ten nejmenší. Ať Léthé mou touhu po žitína věčné časy vyléčí. Dejte mi vody džbán vypítať mohu ve své smrti žít.

V rukách prázdno máma už v nich není nicčím zaplatit bych mohlna břehu řeky Styx.Poslední hrstku prosajsem v brázdy rozhodilu vody dnes čekámkdo by dílek zaplatil.

do ledového oceánu hážu další láhev(láhve brzo dojdou, vzkazy mám)dům by byl, jsem v něm sám(tepla se mi nedostává)čekám na půli cesty(čas brzo vyprší)ztroskotanecživota~~~.

Na hlavu nasadím čapku s rolničkami. Křídla si obléknu a poletím. Snad lepší je jak blázen býtnež o své touze navždy snít.

Den po dni,   maluješ na vodu. Hodinu za hodinou,   ji svýma rukama mísíš. Vře,   v řekách se bouří. Praská,   tichem se láme. Leknín jsi porodila.   Hle člověk – je dovoleno říct. Té bez jména.

Já, Adam, odevzdávám se tobě, Evo,a přijímám tě za manželku.Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,že tě nikdy neopustíma že s tebou ponesu všechno dobré i zléaž do smrti.K tomu ať mi pomáhá Bůh..°oOo°. Náš slib už léta nevoníjak…

Listí po kolenaa je ho čím dál víc. Troška ohně zbýváknotkům z javorových svic. S dechem zatajenýmpřejít kolem nich. Zavřít pevně oči.Neslyšet svůj hřích. Hříchu po kolenaa zimy čím dál víc.

Studený vítr do kalužezlatou drobenku smetá. Snad se rozpomene,na začátku léta. Jak pod starou třešnínás do spaní ukládal.

Topený vzduchemchycený na háčku. Z dálky slyším,že říkáš mi hlupáčku. Marně se mrskámháček patro mi trhá. To není možnýjsi taková mrcha. Slíbili jsme siv dobrým i ve zlým. Půjdeme spoluobutý s bosým. Zbrocený potempak ráno vstávám. Dvě snítky pelyňkuna polštář…