Štítek Monology

Mám tajemství, které nikdo jiný nezná.Ta cesta, vytesaná do úbočí, vede do mého dětství. Přál bych si, aby ji někdo našel.Bojím se však, že zůstane navždy zarostlá.Tak jako mnoho jiných.

Našel jsem přede dveřmi dva kaštany.Malé a oblé jako prsy habešských princezen. Do večera jsem je hřál ve dlani.A potom z nich vyřezal dvě hnědá prasátka.

Stromky jsem zasadila sádek zalíval. V sychravý podvečerkoš pláňat posbíral. Smutno je mi, že jsem sadařem.

Jsi moc daleko,abych tě držel za ruku.Šeptám tak aspoň do hlukudomů jedoucích aut.Are you my coming out?

Hledal Ho v bouři a nebyl tam.Hledal Ho v moři a nebyl tam.Hledal Ho v hoři a zahalil si tvář.

Nemohu, nemohu psát o polích, která jsem nesil… Nemohu, nemohu psát o mořích, která jsem nepil… Nemohu, nemohu psát o žitích, která jsem nežil… Lhal bych.

Stárnu si před očimazrcadlu teče stříbro po tvářích. Zde jsem – já prostá Pravda,co klauny k vlastní smrti provází.

Vzpomínky ulétlyjak chmýří pampelišek. Poslední chomáčekzůstal ti ve vlasech. Přece celá záříš.

°   °  jsem krajemmoře°    ° bosou nohou     píšu   ° po paměti    °      °°    šumí ššššš   ššš          jsem ještě    ?  zcela rozpuštěný           °     °        milovaný

Mnoho studníjsi slzami zaplnila. Řeky po okrajbyly plné Tvých vlasů. Kde jsi,kde jsi byla? Že již nezajdešk nám na terasu.