Štítek Monology

Na hlavu nasadím čapku s rolničkami. Křídla si obléknu a poletím. Snad lepší je jak blázen býtnež o své touze navždy snít.

Den po dni,   maluješ na vodu. Hodinu za hodinou,   ji svýma rukama mísíš. Vře,   v řekách se bouří. Praská,   tichem se láme. Leknín jsi porodila.   Hle člověk – je dovoleno říct. Té bez jména.

Já, Adam, odevzdávám se tobě, Evo,a přijímám tě za manželku.Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,že tě nikdy neopustíma že s tebou ponesu všechno dobré i zléaž do smrti.K tomu ať mi pomáhá Bůh..°oOo°. Náš slib už léta nevoníjak…

Listí po kolenaa je ho čím dál víc. Troška ohně zbýváknotkům z javorových svic. S dechem zatajenýmpřejít kolem nich. Zavřít pevně oči.Neslyšet svůj hřích. Hříchu po kolenaa zimy čím dál víc.

Studený vítr do kalužezlatou drobenku smetá. Snad se rozpomene,na začátku léta. Jak pod starou třešnínás do spaní ukládal.

Topený vzduchemchycený na háčku. Z dálky slyším,že říkáš mi hlupáčku. Marně se mrskámháček patro mi trhá. To není možnýjsi taková mrcha. Slíbili jsme siv dobrým i ve zlým. Půjdeme spoluobutý s bosým. Zbrocený potempak ráno vstávám. Dvě snítky pelyňkuna polštář…

Přes náměstíspěchám. Z kašnytrošku víry. Nabrat do dlaní. Než donesu ji k ústům. Mezi prstyproteče. A vsákne se – rovnou do gatí.

Kdo jsi, člověče?Jehož masku nosím. Kdo jsi? V jediné chvíli člověčejá sám tebe zradím.

Ten okamžik jemezi dvěma údery srdce.Když z moře vlna se o kámen zastavía slunce zpěněnéve velkou touhu promění.

Myslel jsem,že spustil se lijavec. A tys jendýňová jadérkana stříbrnou misku sypala.