Štítek Monology

Tu vůní znám.Vůni myrhy a popela.U lavic lehalačerného kostela.A potom už nevoněla víc.Popel je barvou poustevnic.Popel bělí.Až doběla.

Kola vlaků ťukajítatam, …, tatam, …, tatam, …Chtěl bych s tebou jednou tančit dlouhé kroky valčíku.Dva vlaky jedoupo dvojích kolejích.Tatam, …, tatam, …, tatam, …

Mělas ve vlasechsponu z bukovýho dřeva.Kroucený hobliny vlepený do tetřeva.Jako když duši si na plátky krájíša pořád zbejvá zbejvá zbejvá.Až nakonec zůstane jen oko do tetřeva.

Ležíme vedle sebe na šířku jednoho vlasu. Ležíme podél sebe na vzdálenost dvou lidských hlasů. Taková zima leží mezi námi, až je to k nevíře.

Je to jak vypadený zub.A celé tělo o tom ví.Co bylo, je a budepraská jak v žáru kamení.

Ulpíváš mi všude.Jako špína za nehty.A šmouhy na podlaze.Obraz na obraze. Jsi na ručnících.I na chodnících.Ležíš všude.Ó, můj osude.

Stojím na břehu řeky Omitakya z dálek slyším, jak vítr lodím tluče do ráhen.Co večer vrací se rybáři domůženám přiváží dlaně ztvrdlé na kámen.

Kolik je popelaz lidského těla? Jsou aspoň spolu?Jsou všichni spolu?

Víno jsme pilibyli sami. Šaty si svléklisnad milováni. Spali jsme spolu.A byli sami.

Jsem pesimista, Bože.Proč nutíš mě říkat, "Cože?Tebe jsem dneska nečekal."