Štítek Monology

Koleje crčí dva stříbrný čůrky. Od pasu dolů mám stažený půlky. Jestli najdu tě podle hlasu. Ve vagóně.

Miluji stromy.Zvlášť ty na které se dá vylézt.Ještě možná rostou.V dětských snech.

Otevírám okna,vítám ptáky.Chtěl bych takylétat.

Jsme nazívysvlečeni na kost.A jako hosté v předpokojidole v zemičekáme na Věčnost.

Zahlédl jsem ten okamžikkdy noc beze dnaměnila se v den.Tehdy andělé přestali zpívat.

Co mi zbylo?Pět vzpomínek.Které lámou se jak staré listí. Občas se na dlaň usadí.A potom znejistí.Jestli vůbec kdy se staly.

Zahnat tmu jsem chtěl,však náhle bojím se více.Že z tichého vosku svíceshoří. Do němoty.

Zdálo se mi, jakoby od východu,zas vlahý vítr vál. Tak do sádku jsem vyšela v mokrém listí stál. Příliš často myslívám na Jaro.

Není smutnějinež nedozrálá ostružina. Není prázdnějinež sklenka a v ní kapka vína. Není zoufalejinež otec, který ztrácí syna.

Závidím,závidím hvězdám jak se chladně třpytí.Že jen prosté „být“ je smyslem jejich bytí.Hle Člověka holá řiť co jak Měsíc svítí.