Štítek Monology

Na strom kdosi ptáčka přibila tužkou pod něj načmáral – "Často jsem mohl i nemohl jsem.Však doletět chtěl jsem kousek dál." Smích pod lipami ještě hořía já se trochu nezasmál.

To Něco maličké je.A sedí mi kdesi za ušima.Šeptá a slyšet není,že nestihnu cosi,než lehne bílá zima. Však teprv je jaroa ptáci co plnili náš dvůr,přilétli sotva včeraa víc jich nenínež větší půl.

Zebou, ach studíty lístky sakurjež lednový vítrvěje k nám na dvůr.Zebou, zebou až do úmoru.

Labutě táhnou,labutě táhnou k jihu. A já tu stojím a čekám,jestli neopatrněneusednou vedle mne. Abych jim zlatou oprátku na krk dal.Do snů jak do smrtíse s nimi v pouť vydal. Labutě usedly,labutě usedly vedle mne.

Zas ten nedojezený kocourze své misky upíjí.Dnes už sotva půlku máa bílý Měsíc dopíjí.Zítra už hlady nepřestanemňoukat bude Pane, Pane. Co já vím, kdy mu mléka do oblohy,znovu dolijí.

Ještě dva, tři krokya cesta bude u konce.V zádveří zůstane z kabátu kupička sněhu.A prošláplé stopy zmizelé v šeru. Nastane čas se ptát.Kolik větví jsem na cestách zlomil.A kolik zlomenýchsvou vinou nedolomil. Nastane čas se ptát.

Prošel jsem kolem hřbitova u srdce náhle hniloba. Že smrdím víc než oni co vešli dovnitř vloni.

Je to zázrak.Měsíc je velký jak tvoje hlava.A malý; zas jak vážka hravá.Pak chvíli se koulí z kopcev kabině visí na lanovce. Kde jsem byl,tím byl.Míč se v Měsíc proměnil.

Mám oči mělkéjako dna rybářských šalupa dlaně hlubokéjako propasti nejvyšších hor. Oči pláčoudno bárky plnía dlaně plné jsouslzy již nepojmou.

Už odmala mám stín.Pořád jde vedle mě.Snad ani si nesedne. Jen v polednetrochu stín vybledne.A pak šlape zase podél mě. Snad až do rakve.