Štítek Monology

Někdy bývá k neneseníten ranec co mám na rameni.Však neměnil bych.Jiný ranec jiný není.Každý svůj má na rameni.

Ach, jak si vyčítám,když dnešního rána,když vzkřikla vrána,jsem se neohléd. Jak ze tmy se rodí Svět.Ach, jak si vyčítam,že s výčitkou se nesu,nesu teď tolik sám. To si vyčítám.

Vítr listí žene,co ještě s jarem bylo květem. A jen mimochodem,napadá mě,že byl jsem chlapcem,otcemba i dědem.

Moře, ty malé moře.Proč jsi tak utrápené?Snad, že vlny mírné mášnebo vlásky sečesané? Moře, ach moře.Netrap se víc.Vždyť plné jsi bílých,malých plachetnic.

Měníš se,jak mění se duny nad wádí.A nad tím vším stříbrný Měsíc.V ebenových nocích.

Tak dlouho jsem snil,až jsem zapomněl.Že mám nohyabych šel. K horám skrytýmve stříbro bílé mlze.K pramenům řekstékajících v duze. Ach ano,žít jsem zapomněl.

Otevřel dlaňa v ní nic není.Jenom vítr,který pod jabloníhrál si nahoru a dolů,hrál si, zpíval do úmoru.

Bojím se zvednout oči,pohlédnout do dálky. Kam bych mohl dojíta složit opánky.

O putování Ta místa, nakonec řekl,dostanou jména.A jména dostanou tváře.A tváře ti poví, kdo jsi.

Je ticho a šedivo.Jako v kostele přede mší.To svět náš vezdejšízdobí ses holuby na římse.By byl krásnější.