Štítek Monology

Sněhurka Pohladil jsem ji.Jemně.Něžnou a hebkou. Snad, jako bílý plyš.Jen krátce zastudila,že se nestydíš.Rozpustila sepřed malou chvilkoubyla. Rozpustilá.

Láska, hmm …to je rozhodnutí.Když jeden zasyčel by –Co sakra, co mi do ní.Tlustá je. A natrápila se mě dost. Pak s úctou řekne:Lásku dal jsem ti.Ať trvá až na věčnost.

Je smutno těm malým nádražím,když jeden či dva vlaky skrz ně přejedou. A pak vrabčáci zas na okapy se posadía vítr na honěnou zas hraje s ozvěnou.

A tak, zdá se mi,jak každý tón má svou barvu,svůj tvar i ozvěnu má svou. A jak z jednotlivých tónů skládají setakty a refrény a slokyjako řeky pojící se jedna v druhou, tak je to i s hláskami, jenž mají…

Ó Adonai,když jsem se dotýkalbílých kvádrů v Jeruzaléměco jsem si to přál?

Najednou se cosi zadrhne,jako záděrka nebo v kůži trneček z šípkového keřea rozpláču se. Obloha je stejná,slunce a lidé jsou stejní.A přece je cítit něcoco před chvílí ještě cítit nebyloa co za chvíli už znova cítit nebude. A tak si…

Na záclonáchusadil se páv.Zlatý ocas měl,jen chvilku poseděl.Potom křídlem máv. A bylo ticho.A bylo jitro.Byl den prvý.Gn 1,1-5

Nevím nic.To byla jeho poslední slova.A pak už věděl.Jak alpská protěž kvetekam se večer slunce schová.Kdo se smával za vraty.Jen neveděl co je.Jestli zpátky půjde.Či zda uzly budou přeťaty.

Před prahem lehávášjak noční motýli. Když nohama zašoupámjen tiše vzneseš se. A pakco jíní na větvích. Pod sebe křídla naskládáš.Na chvíli. Moje svědomí.

Jsem starý prďoch.Pozoroval jsemmládence s dívkoujak tančí na ulici.Zaslechl jsemjak říkám –To jsou ti mladí.