Předchozí | Následující
#659

Najednou se cosi zadrhne,
jako záděrka nebo v kůži trneček z šípkového keře
a rozpláču se.

Obloha je stejná,
slunce a lidé jsou stejní.
A přece je cítit něco
co před chvílí ještě cítit nebylo
a co za chvíli už znova cítit nebude.

A tak si ty slzy,
co kreslí dlouhé, teplé čáry po mé tváři
tak trochu užívám.

A brečím a směju se
a brečím a věřím,
že asi to je tak, jak  to má být.