Štítek Monology

Nemohl jsem spát.Tak jsem celou noc přemýšlel o Bohu.Jestli taky nemůže někdy spát.Kolem čtvrté jsem usnul.Snad si i on, než budu zase vstávat,na chvilku zdřímne.

Ach ano, zde je ona studna toužení.Na krátkém okovu chlemtám vodu. Chladnou až mrazí.Jako kůň či osel. A slunce do písku paty boří.Na futrech dveřídalší čárka. Klene se za obzor.

8.8. Esperanza zdánlivě nic se nedějejen občas zachvějí se oční víčkakdyby stála, možná trochu podklesla by v kolenouproč,zrychluje se dech,a teplo posouvá se od srdce po konečky prstůteď ozve seslabé achv hlavě tiše doznívá ohňostroj velikosti světazdá se, že spí

Chtěl jsem být básníkem,tak jsem napsal báseň. Bez čtenáře však být báseň nemůže.Tak tedy, … ani já nemohu být básníkem.

Pokaždé to tak křupne,když došlápnu do čerstvého sněhu.Jako oplatkanebo čísi zlomené srdce.

Zatmění Zvědavě se díval na Měsíca kdesi hluboko tušil,že ještě nenítak úplně starý.

Ještě se chvěje vzduchpod bílými křídly.Letět s nimi.K severu, k jihu,domů.Být spolu.Nekonečnou chvíli.

Chtěl jsem ti povídat o dešti, však copak vím, jak vypadá Déšt? Chtěl jsem ti povídat o lásce, však copak vím, jak vypadá Láska? Chtěl jsem ti povídat, však voda padala. Tak jsem tě držel, abys neuplavala.

Ty pse blbej.Debile.Proč mám mít zase někoho rád?A až budeš chcípnutejBudu muset hodně naříkat.

Ranní Připadal jsem si provinile,když do prázdného sněhukladl jsem nohuvelikosti čtyřicet pět.