Štítek Monology

Jak páře se steh,tak páře se i obloha. Vždy za úsvitu zkrvaví, jako flák zadního hovězího. Kdo by si nedal nového dne, že?

Kéž by,úplně malým písmem, na úplně poslední straně, bylo napsáno – Nebyl úplně špatným člověkem. Kéž by.

Rozešli se u rozchodníku. Srdce napůl.Na chodníku. Amore! Tehdy lilo.Amore mio…

Kolikrát jsme se za úsvitu společně oblékali.Kolikrát jsme společně vstávali. Rozcuchaní, s ospalkami v očích, s páchnoucím dechem po těžké noci.Kolikrát jsme se probouzeli s bolavou hlavou i bolavými klouby.Naštvaní i vděční jeden za druhého. A kolikrát se tak ještě…

V období postrelativismu je obtížné určit, co ještě je a co už není, sytě černá barva.

Badyán Ucítil jsemvůni badyánu.A tak mne napadlo,ze šuplíku vzíttu nejmenší hvězdua otisknout ti ji na čelo.Abych večer, až půjdeme spát,poznal tě podle záře.

Narozen –Tady a teď. Ale proč –Tady a teď?

Život je o loučení.‌‌ Proto ještě dnes podetnu borovici, pod kterou jsem si hrával.A zítra uvidím. Zda-li jsem svobodný tak, ‌‌jak jsem si léta myslel.

A večer,až budeš ukřižovánpoložíš své skutky na dřevoa řekneš; víc nemám.Potom se už nikdo nebude ptát.Dají ti najíst a napít,zakryjí teplou vlněnou přikrývkoua do postele donesou hrneček kakaa, které máš tak rád.

V posledním záchvěvu Létavznáší sesukýnky nad kolena. Aby navenekzemřely znova. Do válenek. Beze slova.