Štítek Monology

Krůpěj rosy,na vlčím bobu,ve své každodennosti.Jak naznačit ti,abychom v jeden okamžik (když do ní slunce holí udeří),řekli ach.

Na chodníkumezi jinýmizůstaly i tvoje stopy. Když se oteplí,jsou cítit po asfaltu…… po asfaltu, ano. Poznávám je.

Sluneční kotouč,který právě zapadnul,podobal se písmenu O. O, jako –O nás víOhňostrojOkarínaOvesOkolo měOceánOtoč seOktávaOleandrÓ, tak to jea Oáza.

Odkud jsi, pse!?Že se tak důvěřivě koukáš.Že mi dáváš hlavu na nohy.Že se necháváš drbat na břiše.Tam, odkud jsi přišel,určitě netopí psy ve starých jutových pytlích.Tam asi i k snídani dostávají morkové kostia celé dny jim hážou míček a hrají…

Jak sladkýje pach tlejícího dřeva a tvých kostí. Stále je ve vzduchu cítit,jak jsme se krmiliomamnou vůní jableka pohledy z očí do očí. Před dvěma hodinamidvěma dny,dvěma sty lety.

Z mnoha umělců se stali milionáři,ale žádný z básníků.Proto nezbývánež dnesod dvou do tří psát z toho nutkání co nejde potlačita zbytek dnejednoduše prospat.

Jsou to především slova,tisíce jejich odstínů a barev,které nám brání porozumět.Oč jednoznačnější je bublání potoka mezi kameny,nebo šumění listí lecjakého dubu.

Povidala Joeova máma –„Ten bastard se neměl nikdá narodit.“Taky sem si to povidal,když mně plivnul do lahve malinový limonády.

Z balkonu na balkonna sebe křičí –Miluji Tě! Je to tak hlasitě,že se tomu nedá věřit.