Štítek Monology

Tajemství Na bedně, kterou našel na odlehlém kraji půdy,bylo napsáno jediné slovo. BOUMETE

Vezmi Slovo,udělej důlek do černé prsti.Srdcem, nech se vésti,jakou silou a tlakem. Tedy vlož Slovo do úst.a nech jej klíčit.Mlčky.Až s létem jej sklízej.

Možná je to tím, že nemáme moře.Proto se nedíváme do dálky. Vztekle tedy,raději prdíme do hlíny,kterou chtěli bychom nazvat svatou.

Lístky buků jižjsou loďkám podobné. Hýčkán šuměním listí, za zavřenými víčky, hledám Jižní kříž.

Nejhorší je těšení.To se jeden těší,takhle po odpolednáchnebo u kafe se těšía pak dostaneluk nebo kalamář.Řekne si, co s lukemvždyť nestřílím.Nebo si řekneco s kalamářemvždyť nepíšu.To jsem se mohl těšitna něco úplně jiného.A tak se těší na něco jiného.Jde to…

Proč jsou psí očitak kruté?

Zlaté rybky totižneumímluvit. Myslel jsem, že kapříci koi ano,ale ani ti ne.

Tato báseň bude se mi podobat. Neviditelné čáry slovvyryté do skla.Deska postavená mezi paprsek a oko.Polovina cesty ze světla do tmy.Roztavený písek bez příměsi hlíny. Veliké dadanáhodně skládané z drobných kousků křemene.Poslední sklenka absintu v půlnoční Paříži.Sešmajdané boty pečlivě vyrovnané…

Musel jsem otevřít oknoabych uslyšel ranní zpěv ptáků.Kdesi jsem totižztratil oči.Které milovaly záři červánků.Naštěstí tuzůstali malí poslové rána.Prý zůstanoudokud se nezacelípo prázdných očíchhluboká rána.

Neboť život kráčí dál, tak jako minutová ručka stále běží vpřed. To jen člověk myslí si, že na každém úderu zvonu záleží. Bláhový, bláhový člověče.