Štítek Monology

Neuslyší-li kdo můj hlas,snad aspoň ucítíťukání bříšek prstůna okna smáčená podzimními dešti.Poslední polibkyposledních lásek.Proč by se tedy mělo přidávat ještě jedno slovo?

U Svitavyjsou místakde si víly češou vlasya jen děti a staří básnícitušíkde jsou asi.

Dt 26 Šeptáš mi,šeptáš mi,šeptáš mi,šeptáš mi,šeptáš mi,šeptáš mi,šeptáš mi,miluji tě… … a já ti uvěřuji.

Memento Mori,to pomyšlení bolí.Strach?Snad.Co nejvíc?Že neuvidím nic.Že zima mi budea Osude, co moje žena a děti?Že se mám bát o sebe?Vždyť říkám, v noci to už zebe.

Trpělivě je posouvánaden za dnemkousek po kousku.Tiše, nenápadně, opatrně.Jakoby přisunována ke Slunci.Až pak, když stojí přesně na hraněv jediném bodě těžiště.Řekne zítra. Ani dospat nelze.A pak je konec.Dál není nic,udělat ten krokpět střepů, hliněný půlměsíc.

Sníh nedopadá na žádné dva stromy  stejně.Ani slunce nedopadá na žádné dva stromy stejně.Pak se stává, že si stromy déšť, či sníh, či slunce závidí. To jim začnou uhnívat kořeny a chřadnou.

Občas se mi stane,jako bych v okně, zahlíd tvůj stín. To jen stará švestkaa kos v ní a hrst konvalin.

Kdekoliv, můžeme mít světloa kdekoliv, můžeme mít tmu.Není to otázka vlastnictví vypínače,sirek či svíčky.

Štěrbina mezi skřínía půlnoční tapetouotevírá ústavčerejšího rána.Vzpomínka na severní cesty,na černé brázdy v bílém ledunamířené k ostrovům za horizontem.Kdysi jsem se bál stínů schovaných pod lavicí.Připomínaly mi honící psy.Dnes už se bojím jen hořícího Slunce.

Každé moje slovo,každý můj krok,zůstane zapsán,jako neviditelné vlnění,jako pohyb tajemných molekulv černém oku v času.A mně nezbývánež doufat,že dobrých skutkůbude o jeden víc, než špatných.