Štítek Monology

Nebe se rozněžnilo,něžíptáčkům do krmítek.Ti drobní tvorečkové.Vždyť nebudoumít za chvílico žrát.

Bílé střapce vlnneustále nabíhajícína skálu ostrůvku If.Ta svéřepost je udivující.Ta tvrdost vody ochromuje.

Hledím na MěsícMare Cognitum.Cogito, ergo sum.Mare Ingenii,volám ze sna Valerii.

Chvěje se, naslouchal bych,za nocí zpěvům slavíčkovým.A místo nějdo mlhy krakají, hladové vrány. Dál než lovci v horách jsou vzdáleny jarní úplňky.

Smíření Je to akt smíření,udeřit do černé vody jezera ostrým kamenem.Vlny na hladině se odrazíproti holým břehůma potom, samy mlčící, v jemném chvění obejmou rákos na vzdálené straně.

Uvěznění Pak chodí,ode zdí ke zdem,nejistě poklepávajína bílé kachlea hledají.Zda-li a kde,je ten zazděný pták,kterého čas od času uslyší,kdesi uvnitř.

O vývěsních tabulích Nakonec zde,na tomto místě,bude mít parte každý. Potom bude pramálo záležet,jestli se kdo zastaví,promne si lehce čelo a řekne –„Toho jsem asi znal“a půjde mlčky dál,aby ho stín tabule neuřknul.

Duše verše,podobá se kouři. Můrka krouží,v cylindru petrolejky.

Očima plnýma smutku a bolestihledím na ty budovy.Jejich kříže ční až kamsi do oblak,neznajíce však odpověď na jedinou mou otázku. K čemu jsou věci,jejichž smysl nikdo nezná… … snad jen,aby stvořily pocit tajemna,když znenadání pohnou závlačkou,pootočí o vlásek ozubeným kolema…

Čaj Když jsme poprvé usedlido těchto proutěných křesel,bylo to dávno, pradávno.Společný čaj mnohokrát vychladnul,než jsme dořekli, co bylo nutno doříct.Tak tedy sbohem.Balon plněný horkým vzduchem je připraven na konci zahradya první ptáci se již také probouzí.