Štítek Monology

Sníh nedopadá na žádné dva stromy  stejně.Ani slunce nedopadá na žádné dva stromy stejně.Pak se stává, že si stromy déšť, či sníh, či slunce závidí. To jim začnou uhnívat kořeny a chřadnou.

Občas se mi stane,jako bych v okně, zahlíd tvůj stín. To jen stará švestkaa kos v ní a hrst konvalin.

Kdekoliv, můžeme mít světloa kdekoliv, můžeme mít tmu.Není to otázka vlastnictví vypínače,sirek či svíčky.

Štěrbina mezi skřínía půlnoční tapetouotevírá ústavčerejšího rána.Vzpomínka na severní cesty,na černé brázdy v bílém ledunamířené k ostrovům za horizontem.Kdysi jsem se bál stínů schovaných pod lavicí.Připomínaly mi honící psy.Dnes už se bojím jen hořícího Slunce.

Každé moje slovo,každý můj krok,zůstane zapsán,jako neviditelné vlnění,jako pohyb tajemných molekulv černém oku v času.A mně nezbývánež doufat,že dobrých skutkůbude o jeden víc, než špatných.

Závan větru,mimo mé zorné pole,jako by pohnul záclonou.Otočil jsem se.Odcházející postavanebo stín větvemě šlehl do očí.

Na Štědrý den,procházím svým bytem.Hledám někoho,kdo by mě pohladil.Ve váze se mi připomíná,zapomenuté paví pero.

Když rozmáčknu rajčejeho šťáva ti začne stékat po hrudi.Mezi dva velké prsní dvorcebarvou mu vůbec ne podobné;zato vůní ano.

Na pracovním stolenechávám státdvě zpola zaplněné skleničky.Občas pod nimi utřu prach,občas je drobně přemístím,občas, když se víno odpaří, trochu doliju. Jako by právě někdo odešela když na mne, čas od času zazvoní soused,říkám potom,promiňte, nestačil jsem uklidit,byl tu totiž můj…

Myšlenky,propojené v průběhu času stříbrnou nitíz dálky vypadají jako jednorožci.Platí to téměř vždy.Na životě není nic normálníhosnídaněkávaobědvečeřesexspáneksnídaněkávaobědvečeřesexspánekkávapráce a hromada práceto se přece musí někde podepsat.