Štítek Monology

Čeho bál seasi bojínek,když moje hlava plná vzpomínekpodetla hovprostřed léta.Na co myslel on?

Markéta Tvářičky,jak ze sošky loretánské.Tu slyším, ve svatém vytržení:„Vem si mě!“Vzal jsem si ji, když volala.Kolínka od sebe.Než ráno rozzpíval se první pták,byli jsme od sebe. Kde zůstaly po nocibroskvičky loretánské,jablíčka, sladká, matčina…?

Ze vzpomínekpo kapkáchdolévámdolévámstudna je již plna slovpramenpramenkde je pramen?Ten dávno vyschlý jak dřevo houslí. Ten.

Albatros v kruzíchz nebe odřezává šedivé hostie. Svatý Padretuze  ouzkoouzko, tuze mi tu je.

U úst se Ti sráží pára,když mezi kopciv chladném ránu,jen pro mě,duhu kleneš. U úst mám páru také já.Párou jsme spojeni v jeden pár.

Těch slovtěch básní, které nikdy nesložím.Dřív umřu.Touhou umřu, Bože já to přece dobře vím.

Malé moře Někdy, když si do tebe lehám,zašustíš jak loňská tráva.Jako včerejšek, který se otočí z boku na bok.Tehdy zavřeš oči,hlavu lehce stočíš ke dveřím.Čekáš až odejdu,náhlejako poslední vlna malého moře.Pak se usměješ.To se zachvějí koutky tvých úst.A já nevím,co…

Na talířku měla teplé krvejako hrstí třešní ze záňadří.Po obloze je po dvou věsila,až do rozednění. Ptal jsem se,co jsi to dělala?A ona, že jen na tebe jsem myslela.A teď, už mě nech být. Od soumraku až do rozednění.

Staré okenice dnes vrzajíjako by měl někdo přijít. Čekám až do půlnoci,nikdo však…… ne, nepřichází.

Šedá jinovatka,klepátkem je do rána,zvonkem zvonivým,kladívkem stříbrným,na vratech, hlavou Minotaura, odlitého z bronzu. Klepám, ťuk ťuk,vlamuji se do dveří,úlomky hvězd, srší přes obzor domů.