#2860
Jeho sny byly příliš jemnéa jeho slova příliš hrubá. Tak bylo zapomenuto všechno a nikdo nevěděl.
Štítek Monology
#2856
Byl to ten ze dní,kdy všechno funguje najednou nějak samo. Když se probudítea žádný z kloubů nevrže,nikde vás nepícháa nechce se vámhned od rána zvracet. Když vystrčíte hlavu z oknaa soused se na vás směje,pak si utrhnete ze stromu jablkoa…
#2855
někdy si zpívámjen takvětšinou všakčtu si nábožné knihya tam toho ke zpěvu moc není jen utrpení, smrta dočkáš se v Ráji
#2852
Slunce kreslí v parku cestu.Ty stopy na ní dobře vidím.Ale nechá se dostihnout půlnoční laň?A jestli,smím ji na krk dát ohlávku ze slámy?
#2851
Stále se vracíša já s tím nic neudělám.Snad dá se bránit vánkuaby si jen tak vál?
#2847
Občas se mi zdá,že tě zahlédnu mezi větvemi. To ptáciohlašují milostné ráno.
#2839
na prázdné cestě tvůj vůz veze tě domů i já zůstávám doma vzdálenost mezi námi je prostě příliš velká
#2831
Houpe se houpepřede mnou v bocíchSalome Koho tentokrát…… čí hlava se dnes večerztratí
#2826
Ten vesmír,ve kterém jsme se mohli potkat,zaniknul dřív, než se dalo čekat. Stejně však.Vzdálenost 5 miliard světelných let,byla asi pro ty dvě civilizace příliš. Snad tedy příště, táto.
#2816
Nezastírám,že slova, která jsem použil, mohla být lepší.Přesnější a citově zabarvenější. Vím však, že v daný okamžikbyla těmi nejlepšími, která jsem měl. Všechna ostatní, zdála se mi jalová.Vystřižená z poloprázdných knih.