Štítek Monology

znovu kontroluji svůj náklad batoh, spacák, jídlo, svoje hříchy vše je upevněno tak jak má být

v domě mám čtyři zrcadlav tom prvním jsem takový jaký jsemv tom druhém takový jaký bych chtěl býtv tom třetím takový jakého mě znají to čtvrté stojí v chodběa kdykoliv kolem projdešzlobíš se na nějprotože nejsem takový jakého bys mě…

když potkáš tu černou kočkuco vidíš? potkal jsi včerejšeknebo zítřek? řekneš – snad slepé zrcadlo

kolik ještě té nevyřčené tíhy neviditelných balvanů nutných ke stavbě věže a zamyslíš se kolik vlastně tíhy aby se všechno vešlo na jedny holé plece kamenná věž přízraků dotýkajících se mého soukromého nebe

všechny pohledy z oknapohledy zpětnejsi v nich o nic skutečnější než tehdykdyž jsi bylakdyž jsmekdyž jsme byli

sprašové půdy

Plav sám.Já už nemůžu.Líbá tě… atd.

Náhle se mi změní rytmusJítSpátJístNa konci cesty cestaÚlevaŽe právě tak to stačí

můj milý, byli jsme spolu chvílikdyž naše rty — dva ptáčci — se políbilidnes večer však znovu usínám samabílý kouř nad válečným polemty ležíš v dálce a cesta dokonána

Není snad proplouta nezčeřit hladinuněco jako osvícení?